Už trochu nudně se s vámi vrátím do 30. května 1434 k vesničce Lipany.
Po ukončení jednání, kdy jeden z účastníků lakonicky poznamenal „Tak a teď rozhodnou pěsti!“, se obě vojska uzavřela ve svých vozových hradbách. Radikálové zahájili palbu z děl. Ta ale nemohla nijak protistraně uškodit, ale vyvolala mezi tamními vojáky nespokojenost se situací, kdy by se měli nechat jen tak ostřelovat. Padne rozhodnutí a radikálové pozorují, jak jejich protivník otevírá vozovou hradbu, ze které vyráží početný oddíl pěších k útoku.
Táborsko-sirotčí vojsko nechává útočníky přijít na dostřel a zahájí palbu. Útočící oddíl se zastavuje a po krátkém zaváhání se dává na ústup. Zbraně a praporce se sklání a celý oddíl se zrychleně vrací zpět. Radikálové vidí, že u protivníka vládne zmatek a zřejmě nestačí svoji vozovou hradbu opět uzavřít, a propadají euforii z tak snadno nabídnutého vítězství. „Běží! Běží“, rozléhá se křik radikálů, ti otevírají svoji vozovou hradbu, ze které vyráží jízdní a pěší a snaží se dostihnout prchající nepřátele. Když už je mají na dosah, zdánlivě v panice ustupující oddíl se otáčí a vyráží do protiútoku. Ze zmateného a ustupujícího oddílu je najednou kompaktní formace, která do oddílu radikálů naráží jako buldozer. Ti začínají kolísat, ale ještě nic není ztraceno, když ale ze zálohy na boku bojiště vyráží jízdní oddíl vojska umírněných kališníků a katolického panstva, odřezává táborsko-sirotčímu oddílu ústupovou cestu a vniká do jejich vozové hradby. Bitva je rozhodnuta a mění se v pobíjení radikálních husitů.
Sázka na Krchlebce
Jistě si všichni pozorní žáčci z dějepisu pamatují Diviše Bořka z Miletínka jako velitele spojeného vojska katolické šlechty a umírněných kališníků (nepřesně nazvané jako Panská jednota). Ten bývá označován jako autor plánu, který koaličnímu vojsku bitvu vyhrál. Ale skoro nikdo nebude znát jméno válečníka, kterému připadl úkol nejnebezpečnější část tohoto plánu provést, jméno Mikuláše Krchlebce z Krchleb. Jméno hejtmana, který vedl oddíl s úkolem útokem a následným klamným ústupem vylákat radikály z vozové hradby. Tato akce se snadno mohla z válečné lsti změnit v opravdovou paniku a útěk a rozvrátit celé koaliční vojsko a bitvu tak prohrát.
Po dvou medailóncích velitelů z řad radikálů, Janu Čakovi ze Sán a Ondřeji Keřském z Řimovic, vám tak chci představit válečníka z opačné strany.
Pan z Nemanic?
Mikuláš Krchlebec se narodil někdy kolem roku 1400 (nevíme přesně) na rodové tvrzi Krchleby. Po této tvrzi nezbylo vůbec nic, snad mohla stát na místě dnešního zámku.
Mikuláš spravoval nevelké rodinné panství, ale zjevně musel být dobrým hospodářem, protože už v roce 1418 je uváděn jako věřitel krále Zikmunda. Roku 1421 mu pak král daroval církví spravované vsi Nebřich, Milín, Dalešice a Blažim u Neveklova. V té době se účastnil některých Zikmundových vojenských akcí, mimo jiné dobytí Berouna.
Ve službách Rožmberků
Někdy poté vstupuje Krchlebec do služeb Rožmberků. Byla to obvyklá praxe nižších šlechticů, kdy se službou pro některý mocnější rod mohli domoci pravidelného příjmu, majetku a tím pádem i slušnějšího společenského postavení.
Roku 1426 je Krchlebec zaznamenán jako vojenský hejtman v Třeboni. Hrad v Třeboni odolal předtím dvojímu obléhání husitskými vojsky (1422, 1425) a byl v neustálém ohrožení. Zde musel velet zkušený purkrabí.
Že ho Rožmberk opravdu považoval za schopného vojenského velitele a správce lze dovodit z toho, že ho poté dosadil jako purkrabího na významnou pevnost Choustník.
V roce 1431 se Mikuláš Krchlebec stal pukrabím na hradě Zvíkov. Tento původně královský hrad, nyní v držení Rožmberků, byl zřejmě nejmohutnější a nejdůležitější pevností jejich dominia. Velení by v tomto případě Rožmberk nesvěřil nikomu, kdo by se neosvědčil jako vojenský profesionál, zkušený velitel i správce.
Vítěz od Lipan
Vrchol vojenské kariéry tohoto hejtmana představuje v úvodu zmíněná bitva u Lipan. Oldřich II. z Rožmberka Krchlebce jmenuje velitelem vyslaného rožmberského vojska. Že Krchlebcova reputace musela být obecně známá a že byl uznáván jako výborný a protřelý velitel je zřejmé i z toho, že u Lipan kromě rožmberského kontingentu mu byli podřízeny i plzeňské, prácheňské a karlštejnské oddíly. Kromě nich mu byl svěřen i zbrojný lid Menharta II. z Hradce.
Bez přehánění tak můžeme Mikuláše Krchlebce z Krchleb označit jako vítěze od Lipan, protože takticky složitý manévr, kterým vylákal radikály z vozové hradby a zvládl udržet kázeň oddílů předstírajících útěk a následně je otočit do efektivního protiútoku, byl ten moment, který bitvu kališnicko-katolickému vojsku vyhrál.
Kaňkou na Krchlebcově pověsti je upálení několika set zajatých radikálů ve stodolách u lipanského bojiště. Prameny se neshodují v tom, kdo tento drastický rozkaz vydal. Nejčastěji bývá jmenován Jan Švihovský z Rýzmberka, Mikuláš Krchlebec či Menhart II. z Hradce.
Po Lipanech
I po Lipanech se Mikuláš Krchlebec účastnil dalších vojenských akcí proti zbytkům radikálních husitů, nejčastěji v podobě posádek dříve obsazených hradů. Velel tak oddílům obléhajícím táborskou pevnost Ostromeč v roce 1435 při výpravě Hynce Ptáčka z Pirkštejna mající za úkol vykořenit zbytky táborských vojenských sil.
Ještě roku 1436 byl opět králem Zikmundem odměněn za své služby dalšími statky. Poslední zmínka z roku 1441 se týká opět další podobné odměny.
Rok skonu Mikuláše Krchlebce z Krchleb není znám, soudí se, že zemřel někdy mezi roky 1441-1444. Tím vymírá jeho rod po meči, jeho dcery prodaly zděděné majetky a s nimi vymírá rod Krchlebců i po přeslici.