Původ tohoto vojevůdce, jemuž mnozí nespravedlivě přiřkli roli zrádce, který údajně prohrál osudovou bitvu u Lipan, je nejasný. Narodil se někdy mezi lety 1390-1400 v malé vesnici Sány mezi Kolínem a Poděbrady. Ve vsi stály dvě tvrze, po nichž nezbyly žádné stopy. Je tedy zřejmé, že Jan Čapek byl příslušníkem nižší šlechty, ze které se rekrutoval nejeden husitský hejtman.
Hejtmanem sirotků
Vojenská kariéra, odvaha, nezměrné sebvědomí a sklon k riskování na bitevním poli, stejně jako velení jízdním bojovníkům připomíná jiného vojevůdce, Napoleonova maršála a švagra Joachima Murata. Této postavě se budu věnovat někdy příště.
První zmínka o Čapkovi jako hejtmanu sirotčího vojska je z července 1425, kdy velel sirotkům, kteří dobyli hrad Michalovice, komendu johanitů v Českém Dubu a dále města Bělá pod Bezdězem, Mimoň a Jablonné v Podještědí.
V srpnu 1427, během 3. křížové výpravy, Čapek s hradeckými sirotky vytáhl na pomoc slezskými křižáky ohroženému Náchodu. Zde se poprvé projevila jeho zbrklost a nedostatek rozvahy. Slezané vylákali husitské bojovníky z hradeb předstíraným úprkem od města. Poté husity překvapili protiútokem a skrytými zálohami. Ano, pokud vám to připomíná scénář bitvy u Lipan, trefili jste se.
Přes tento neúspěch nejenže Čapek nepřišel o velení, ale účastnil se jako hejtman sirotčího vojska spolu s táborským vojskem v roce 1431 tažení do Horních Uher (Slovensko :-). Táboři stále se prodlužující výpravu opustili a vrátili se do Čech. Sirotci při přechodu Váhu u Ilavy byli napadeni uherským vojskem. Husitští bojovníci nestačili z pochodového útvaru vytvořit vozovou hradbu a utrpěli ztráty (údajně až 5.000 padlých a 250 z celkových 300 bojových vozů). Přesto se jim podařilo pokračovat, aby u Bánova v druhém střetu s Uhry utrpěli drtivou porážku. Čapek přišel o dvě třetiny svých bojovníků. Ztraceny byly všechny vozy s kořistí, padli všichni pěší bojovníci, zachránila se jen jízda. Přijde vám to jako další paralela s Lipany? Opět se nemýlíte.
Husité na Baltu
Oproti této nepodařené výpravě do Horních Uher byla tzv. spanilá jízda do Polska v roce 1433 naprostým triumfem. Výprava měla za cíl podpořit polského krále Vladislava II. Jagella prot Řádu německých rytířů. Spojená husitská armáda prý čítala na 7000 pěšáků, 700 jezdců a 350 vozů,c ož představovalo nemalou vojenskou sílu. Tažení skončilo 13.09.1433 uzavřením příměří s Řádem. Sirotčí vojsko se vrátilo s žoldem od kárle Vladislava, kořistí a exotickým darem pro Jana Čapka. Darem byl velbloud, který ještě vstoupí do historie.
Po návratu se sirotci zapojili do obléhání katolické Plzně. Zde se projevil rozklad morálky polních vojsk, kdy dokonce došlo k fyzickému napadení vrchního hejtmana táborů, Prokopa Velikého. Někteří husitští velitelé zřejmě obléhání města bojkotovali a umožnili jeho zásobování potravinami. 30. března se bývalému táborskému spojenci Přibíkovi z Klenové podařilo prorazit obklíčení a dopravit Plzeňským za hradby slaninu a obilí. Při jednom z výpadů plzeňksých ozbrojenců se těmto povedlo ukrást Čapkova velblouda, dar polského krále. Tato škodolibost a potupa hrdého hejtmana (nabízel za zvíře výkupné 50 kop grošů, hodnotu výkupného za urozeného zajatce) se přenesla do do plzeňského městského znaku.
Po zásobení Plzně ztratilo další obléhání smysl. Navíc se jako domácí vojenská opozice zformovala tzv. panská jednota, která sjednotila katolickou šlechtu se zástupci umírněné kališnické šlechty. Radikálové z táborského a sirotčího svazu ztráceli pozice a příznivce. Již 28. března 1434 (v době obléhání Plzně) se k alianci českých kališníků a katolíků připojila i moravská husitská šlechta. 5. května radikálové ztratili Nové Město Pražské. Ve stejný den, 5. května se Přibíkovi z Klenové opět podařilo proniknout obklíčením Plzně a dodat obléhaným potřebný materiál včetně 70 000 litrů obilí.
Lipany – ještě se můžeme dohodnout
Vojsko panské jednoty oblehlo Český Brod, aby donutilo radikály k boji. Již 28. května ale došla zpráva, že se blíží spojené táborsko-sirotčí vojsko. Obě vojska se setkala u vesnice Lipany, kde polní obce obsadily úpatí severního svahu Lipské hory, jediného strategicky výhodného bodu v okolí. Protože obě vojska používala stejnou, defenzivní techniku, kdy čekala na útok protivníka ve vozové hradbě a až po rozvrácení nepřátelského šiku a jeho zahnání na útěk došlo k pronásledování protivníka, došlo k patové situaci. Nikdo nechtěl zaútočit. Proto došlo k jednání.
Obě strany zastávaly nesmiřitelná a pro protivníka nepřijatelná stanoviska. Táborsko-sirotčí svaz požadoval navrácení Nového Města Pražského pod jejich kontrolu. Panská jednota kontrovala požadavkem, aby se táboři vzdali všech statků, které v průběhu války získali. Do napjateé atmosféry dorazil táborský kněz a hejtman Bedřich ze Strážnice, jenž naléhal na tábory a sirotky, aby se za každou cenu snažili s protivníky uzavřít mírovou dohodu. Jeho návrh vzbudil takovou nevoli, že musel tábor opustit. Podle některých zpráv s ním odešlo až 300 bojovníků, kteří měli stejný názor. V tento okamžik bylo rozhodnuto. Některý z účastníků jednání údajně v této chvíli prohlásil: „Tak to tedy rozhodneme pěstmi.“
Bude boj
V tuto chvíli proti sobě stála dvě srovnatelně silná vojska, používající stejnou taktiku, stejnou výzbroj a proti sobě stáli velitelé, kteří se osobně znali. Na straně táborsko-sirotčího vojska byl vrchním velitelem kněz Prokop Holý. Táborskému vojsku veleli dále Zikmund z Vranova a Ondřej Keřský z Řimovic (mimochodem, další postava hodná samostatného článku). Sirotkům velel Jan Čapek Za Sán, duchovním správcem byl Prokop zvaný Malý. Dalším hejtmanem sirotků byl Jan Roháč z Dubé.
Na straně Panské jednoty byl vrchním velitelem zvolen Diviš Bořek z Miletínka, bývalý husitský hejtman a souputník Jana Žižky. Za katolíky byl ve velení zastoupen Oldřich II. z Rožmberka a rožmberský hejtman a zkušený válečník Mikuláš Krchlebec z Krchleb.
Odhady velikosti obou vojsk se v historii liší a měnily se podle toho, na čí straně autor textu stál. Moderní historie se ale kloní k těmto počtům. Táborsko-sirotčí vojsko bylo o síle asi 10.000 pěších a 700 jízdních bojovníků s asi 480 bojovými vozy. Panská jednota disponovala vojskem o síle asi 12.000–13.000 pěších, 1.200 jízdních s asi 720 bojovými vozy.
Obranná formace radikálů využila strategicky výhodné polohy na svahu Lipské hory. V případě neúspěchu mohlo vojsko ustoupit stoupit do nedalekých sirotčích měst (Kouřim 5 km, Český Brod 8 km, Kolín 20 km).
Vojsko Panské jednoty bylo v nevýhodě. Okolní krajina jim neumožnila zaujmout výhodnější postavení a své vozy proto rozestavili v jedenácti či dvanácti řadách na rovině severovýchodně od vesnice Hřiby.
Proti Čechu šel zas Čech…
Plán Diviše Bořka z Miletínka byl na jednu stranu jednoduchý, na stranu druhou vyžadoval v té době ne zcela obvyklou kázeň a přesné provedení. Průběh bitvy byl mnohokrát popsán, proto jen telegraficky. Panská jednota zaútočila na vozovou hradbu radikálů. Po několika výstřelech z obou stran, začalo vojsko umírněných ustupovat, ba snad i předstírat paniku a útěk. Tuto situaci táboři i sirotci znali a zažili mnohokrát. Otevřeli proto vozovou hradbu a začali prchajícího nepřítele pronásledovat. Když byli odlákáni dostatečně daleko od hlavního voje, ustupující nepřítel se obrátil a provedl protiútok. Odloučená část radikálů byla de facto pobita, jen několika desítkám se povedlo probít zpět. Mezitím ovšem do otevřené vozové hradby táborů a sirotků vpadla skrytá záloha panské jízdy. Ta převrátila údajně až osm vozů, takže hradbu nebylo možno uzavřít a efektivně bránit. Do této mezery proudili další a další vojáci Panské jednoty. Bitva se změnila v masakr a pobíjení táborských a sirotčích vojáků. Ve vřavě bitvy zahynul i Prokop Holy a kněz Prokůpek (Prokop Malý). Ti jsou zachyceni na obraze Luďka Marolda, jak pokojně stojí na jednom z vozů uprostřed bitevní vřavy.
V tento okamžik se rodí historická pověst o Janu Čapkovi ze Sán jako zrádci od Lipan. Pamatujete si na minulá jeho tažení, kdy zbrklou odvahou a nedostatkem rozvahy přišel o stovky mužů? V čele sirotčí jízdy, spolu s Ondřejem Keřským z Řimovic, který velel táborské hotovosti, se rozhodl zcela ztracenou bitvu, kdy další nasazení několika set jezdců nemohlo nic rozhodnout, opustit. Odhaduje se, že zachránil cca 600 lehkých jízdních bojovníků (počet jezdců Ondřeje Keřského neznáme). Spolu s nimi se povedlo ustoupit menšímu množství pěších. Oba hejtmani je odvedli do Kolína, který sirotci kontrolovali. Tři dny po bitvě Jan Čapek ze Sán i Ondřej Keřský z Řimovic, které již 31. května oblehli příslušníci zemské hotovosti v Kolíně, dojednali příměří.
Průběhu bitvy jsem se věnoval (mimo jiné) v tomto článku.
Hledá se viník a zrádce
Prakticky hned po Lipanech se s typickou českou důsledností začal hledat viník. To, že bitvu prohrál ten, kdo zřejmě bez vědomí vrchních velitelů poručil otevřít vozovou hradbu a vyrazit za ustupující Panskou jednotou, nikoho nezajímalo. Nabízel se tedy Jan Čapek. Přitom dnešní vojenští historici naopak oceňují to, že se snad poprvé ve své vojenské kariéře zachoval jako rozvážný velitel a profesionál, který po zhodnocení zoufalé situace táborsko-sirotčího vojska rozhodl o záchraně cenné lehké jízdy a tím i stále ještě použitelné vojenské síly. Hned události po bitvě mu ostatně daly za pravdu. Nebylo s ním jednáno jako s poraženým, ale vítězové s ním vedli jednání jako rovný s rovným.
Další osudy Jana Čapka ze Sán jsou barvité a zajímavé, ale nechám vám je k vlastnímu prostudování. Ve zkratce, poddal se králi Zikmundovi, udržel za husitské revoluce nabytý značný majetek a dál působil jako žoldnéř ve službách žoldnéřské službě u krále Vladislava III. Jagellonského.
Až zase někde budete číst či slyšet, že Jan Čapek ze Sán je „zrádce od Lipan“, zkuste si vzpomenout na tento text. Právě u Lipan si možná vzpomněl na své neúspěchy a prohry a rozhodl se z vojenského hlediska jediným správným způsobem.
1 komentář