Správně bych měl napsat Bohuslav VI. ze Švamberka. Šlo o šlechtice ze západočeského starého rodu se sídlem na hradě Krasíkov (Švamberk). Jeho život by obstál jako námět pro hollywoodský trhák.
Pojďme se projít mimořádným životem tohoto válečníka. Bohuslav VI. ze Švamberka se narodil Bohuslavu V. ze Švamberka a Anně Krušinové z Lichtenburka, rok narození je obestřen nejistotou. Bohuslav V. byl nejvyšším zemským sudím Václava IV., což mu ovšem nebránilo se aktivně se účastnit šlechtické vzpoury proti panovníkovi. Roku 1394 dobyl se svým bratrem Toužim, což naznačuje, že šlo o šlechtice, který nešel pro ránu daleko. Zemřel roku 1401 nebo 1402 a zanechal po sobě tři syny, Bohuslava VI., Hynka Krušinu ze Švamberka a Jana.
O Janovi mnoho nevíme, ale Bohuslav VI. a Hynek Krušina se do historie zapsali hned po roce 1409, když byl jejich strýc a poručník Jan ze Švamberka na přímý pokyn krále Václava IV. potrestán stětím za podíl na přípravě povstání. Nepřátelství s králem bylo urovnáno smírem roku 1414.
Tenkrát na západě
Nejenže se Bohuslav VI. a jeho bratr s králem smířili, ale právě Bohuslav byl panovníkem pověřen, aby v kraji dbal na dodržování bezpečnosti a zákonů. Tím tento mladý šlechtic stanul v čele západočeského tzv. landfrýdu. To byla de facto domobrana sestávající ze šlechtických družin namířená proti násilí, loupení a soukromým válkám.
Po vypuknutí husitských válek se dva bratři Švamberkové, Hynek Krušina i Bohuslav VI., postavili na stranu krále Zikmunda. A zde se Bohuslav dostává do křížku s Janem Žižkou, který zde na západě působil.
Do třetice všeho…
Jako vůdce západočeského landfrýdu se Bohuslav VI. nutně dostal do konfliktu s husity, kteří na počátku hnutí byli právě na Plzeňsku aktivní.
Prvně se Švamberkovy oddíly srazily s Žižkou v bitvě u Nekmíře na přelomu let 1419-1420. Zde jednooký vojevůdce prvně použil vozovou hradbu, na níž Švamberk s přesilou těžké jízdy zaútočil a byl s krvavými ztrátami odražen. O této bitvě jsem zde již psal v článku Kdy měl Jan Žižka prohrát.
Podruhé se mladý katolický válečník střetl s Žižkou u Sudoměře 25.3.1420. I zde se frontální útok těžké jízdy na vozovou hradbu utopil v krvi. Bitvu popisuji ve stejném článku.
Potřetí se Bohuslav VI. utkal s Žižkou v řadách spojeného vojska plzeňského landfrýdu a oddílů Oldřicha II. z Rožmberka posílených žoldnéři krále Zikmunda. Husité právě dobyli i přes zuřivý odpor obránců tvrz v Panském Boru (dnes Malý Bor), když dostali zprávu o blížícím se vojsku nepřátel. Žižka se před přesilou zavřel do vozové hradby na nedalekém návrší, kde 12. října 1420 svedl vítěznou bitvu. Opět katolické vojsko zvolilo frontální útok a opět bylo krvavě odraženo. Kronikář Vavřinec z Březové o bitvě píše: „Potom v sobotu po svatém Divišovi lid pana Oldřicha z Růže, Švamberk a ostatní páni z plzeňského kraje spolu s chotěšovským proboštem svedli se Žižkou a jeho tábory u hradu Boru blízko Horažďovic nepřátelskou srážku; a na obou stranách byli zabití, ranění a zajatí, více však na straně pánů, ale Žižka v poli vyhrál. “
Smůla nechodí po horách, ale po lidech
Osud Bohuslava VI. ze Švamberka se naplnil překvapivě hned z kraje roku 1421. V tu dobu působil Žižka spolu se svým spojencem, Petrem Zmrzlíkem ze Svojšína, na Plzeňsku. Petr Zmrzlík byl druhdy za Václava IV. kutnohorským mincmistrem, ale Zikmund ho z tohoto výnosného úřadu sesadil. Žižku zřejmě znal osobně z doby jeho působení v králově osobní stráži. Oba spojenci dobyli a vyplenili kláštery v Teplé, Chotěšově a Kladrubech. Dalším logickým cílem bylo královské město Stříbro. Sotva ale začalo obléhání, dostal Žižka zprávu, že jeho místní největší nepřítel, Bohuslav VI. ze Švamberka, se uchýlil na rodový hrad Švamberk (Krasíkov) pouze s nevelkou družinou. Této šance se husitský hejtman okamžitě chopil a přitáhl s vojskem ke Krasíkovu. Malá posádka hradu nebyla schopna zabránit dobytí mostu a branské věže hned prvním útokem. Pro představu přikládám půdorys Krasíkova, ze kterého je zřejmé, že takto rozlehlý hrad by musela hájit opravdu početná posádka, aby obstál při útoku silného vojska.
Švamberk byl natolik zkušený voják, že mu bylo jasné, že hrad proti přesile neudrží. Vyvolal proto jednání o vydání hradu, ale pouze s jednou podmínkou. On osobně se nevzdá Janu Žižkovi, ale Petru Zmrzlíkovi. Bohuslav měl zjevně obavy z pomsty svého rivala. Žižka byl natolik vojenský profesionál, že potlačil chuť na pomstu, a souhlasil. Zde si neodpustím poznámku, že velký vojevůdce nikdy nemrhal zbytečně životy svých vojáků, a zde by v případě dalšího dobývání Krasíkova zoufalý odpor Švamberkovy posádky stál těchto životů mnoho.
Z vězně hejtmanem
Posádka Krasíkova byla propuštěna dle dohody, sám pan Bohuslav zůstal internován na rodovém sídle. Po smrti Petra Zmrzlíka v srpnu 1421 (zemřel v Kutné Hoře na mor) byl mladý Švamberk převezen na Příběnice a zde dále vězněn. Jak bylo tehdy zvykem, požadovali husité za Bohuslava výkupné. Měsíce plynuly a ani příbuzní, ani král Zikmund, jemuž tak věrně sloužil, se k vyplacení zajatce neměli.
Zde se muselo odehrát cosi v mysli tohoto katolického rytíře, který zjistil, že jeho rytířská čest a věrnost králi mu přinesla pouze pobyt v cele, co ho přimělo zahodit dosavadní život a začít nový.
Po několika měsících věznění Bohuslav VI. ze Švamberka přijal kalich a stal se členem husitského vojska. Vymínil si jedinou podmínku, že nikdy nebude nucet bojovat proti svému bratru Hynku Krušinovi.
I přes trojí prohru s husity byl zjevně uznáván jako schopný bojovník i velitel a již roku 1422 se stal jedním z táborských hejtmanů.
Že se rychle etabloval mezi dosavadní velitelskou elitu, nasvědčuje fakt, že na podzim roku 1422 se aktivně účastní po boku hejtmanů Jana Hvězdy z Vícemilic a Kuneše z Bělovic neúspěšného pokusu zmocnit se Prahy, která tehdy stranila litevskému knížeti Zikmundu Korybutoviči. Toho dokonce chtěli umírnění husité zvolit králem.
Po smrti Žižkova nástupce Jana Hvězdy byl Bohuslav ze Švamberka dokonce ustanoven táborským vrchním hejtmanem.
Další podobné akce se účastní Švamberk v roce 1425, kdy se radikální husité pokusili Prahu přímo dobýt. Kronikář Bartošek z Drahonic o tom píše: „Léta Páně 1425 přitrhli Roháč a Jan Bzdinka, Žižkovi nástupci po jeho smrti, a pan Bohuslav ze Švamberka před velikonocemi s vojskem ku Praze a v noci se pokoušeli silou jí dobýt přes hradby po žebřících, ale Pražané je svrhli z hradeb i se žebříky.“
Vrtkavá štěstěna
Bohuslav VI. byl tělem i duší voják, v tom připomínal až nápadně Jana Žižku. Stejně jako slepý vojevůdce projevoval nespornou odvahu, obětavost i schopnost riskovat. Nevíme, jak na mladého hejtmana pohlížel veterán Žižka, prof. Čornej míní, že mu zřejmě nikdy zcela nedůvěřoval. Na druhou stranu nijak nebránil jeho povýšení na jednoho z hejtmanů, tedy musel uznávat jeho vojenské kvality. A to i přesto, že Švamberka třikrát porazil. Nebo možná právě proto, pokud viděl, že se mladý voják z chyb učí a už je neopakuje. Dovolím si zaspekulovat, že Žižka mladšího soka respektoval a možná v něm viděl i sebe. Také on proválčil od mládí celý život.
Nevíme, jak se na Bohuslavovu konverzi ke kalichu tvářila jeho rodina, která jako celek zůstávala věrná katolické straně a Hynek Krušina dokonce po bratrovi převzal velení plzeňského landfrýdu. Příležitost se střetnout v přímém boji již oba bratři nikdy nedostali.
V roce 1425 táhlo táborské vojsko do Rakous a při obléhání města Retz v listopadu téhož roku se osud mladého hejtmana dovršil. Byl zasažen do obličeje střelou z kuše a zranění po několika dnech podlehl. Pochován byl v Moravském Krumlově.
Padl druhý Žižka?
Je to čiročirá spekulace, ale já si ji přesto dovolím. Podobností mezi starým hejtmanem Žižkou a mladým bojovníkem (padl ve věku ani ne 30 let) Švamberkem je nápadně mnoho.
Oba pocházeli ze šlechtického rodu (i když Bohuslav z mnohem staršího a významnějšího), tedy se jim dostalo vojenské výchovy. Kromě toho do obou vychovatelé vštípili až úzkostlivě dodržovanou čest rytířskou. Válčili od ranného mládí. Oba byli zjevně odvážní a nevyhýbali se boji v první linii, což budilo obdiv a loajalitu jejich vojáků. Uměli riskovat, aby vyhráli. A nakonec i smrtelné zranění u Retzu se podobá Žižkovu zranění u Rabí.
Troufnu si zde tvrdit, že kdyby Bohuslav VI. ze Švamberka nepadl, mohl v čele táborských vojsk stát stejně uznávaný a vojáky milovaný velitel, jako byl jeho předchůdce. A se svými schopnostmi by zřejmě nikdy nedopustil takový debakl, jaký postihl Tábory u Lipan.
Zdroje:
ČORNEJ, Petr. Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka. Vydání první. vyd. Praha: Paseka, 2019, s. 352-355