9. května 1945 asi o půl deváté ráno se serpentinami od Chotkových sadů směrem na Klárov blížily 3 sovětské střední tanky T-34 tvořící průzkumný hrot prvního tankového praporu 63. gardové tankové brigády. Tanky jely ve formaci stanovené pro pohyb v zastavěné oblasti obsazené nepřítelem (hned zde se ptejme, jak je to s dešní módní lží „Rudá armáda přijela do osvobozené Prahy“). První jel tank s věžovým číslem 1-24 gardového poručíka Gončarenka. S mírným odstupem následovaly stroje č. 1-23 gar. poručíka Burakova a č. 1-25 gar. poručíka Kotova. Na korbě Gončarenkova tanku seděl Čech František Souček, který na konci války utekl z koncentračního tábora, a který dělal Sovětům průvodce Prahou. Do posádky Gončarenkova tanku dále patřili řidič staršina Ilja Šklovskij, střelec seržant Pavel Batyrev, nabíječ seržant Nikolaj Kovrigin a mechanik/radista a střelec z kulometu na čele korby seržant Alexandr Filippov.
Gončarenko sledoval situaci otevřeným poklopem velitelské věžičky. V místě ohraničeném (dnešními názvy) ulicemi Klárov, U Železné lávky a nábřežím Edvarda Beneše se nacházela čtveřice německých stíhačů tanků Hetzer, které tvořily zadní krytí ustupujícím Němcům.
Když se Gončarenkův tank dostal do palebného pole jednoho z Hetzerů, ten vystřelil. Střela neškodně sklouzla po pancíři, ale zasáhla nedaleký dům a kus zdiva vymrštěného výbuchem zasáhl gardového poručíka Gončarenka smrtelně do hlavy. Tento mladý velitel tanku, který přežil bez jediného zranění čtyři roky války, byl na místě mrtev. Zraněn byl i František Souček, kterému v důsledku zranění musela být amputována noha.
Ve filmu Osvobození Prahy je tato scéna poměrně věrně zachycena. V tomto videu najděte čas 6:20.
Další boj sovětských tanků s německými Hetzery je později líčen různými svědky dost odlišně. Jasné je jen to, že dva stíhače byly zničeny palbou (jeden z nich byl rozmetán výbuchem munice), zbývající dva stroje Němci opustili a pěšky se ztratili v nedaleké zástavbě.
Jestli některý z obou zničených Hetzerů má na kontě střelec tanku 1-24 (pravidla určovala, že pokud nehrozí výbuch munice nebo tank nehoří, měla posádka vést boj dál i ze znehybněného stroje), nevíme. Z posádky stroje 1-24 utrpěli i další členové různá zranění, většinou lehká, pouze řidič Šklovskij měl údajně přijít o oko.
Další dva tanky pokračovaly směrem do centra a právě tank 1-23 byl první, který dorazil na Staroměstské náměstí.
Dnes nás různí „historici“ zahrnují „novými zjištěními“, že Praha byla 9.5. vlastně „samoosvobozená“, případně osvobozená Vlasovci. Ještě 9.5. Němci v Praze stříleli bezbranné civilisty. gardový poručík Gončarenko padl 9.5. ráno v boji. Pro výše zmíněné „historiky“ opakuji, padl v boji. S kým tedy bojoval, když údajně vjel do „zcela osvobozené Prahy“?
Jen zajímavost na doplnění.
9. května 1945 byl prý teplý den. Pokud byli vojáci zabiti, museli být rychle pohřbeni. Proto bylo pozdě odpoledne 9. května tělo Ivana Gončarenka převezeno 400 metrů přes Mánesův most k pohřbu na náměstí před Rudolfinem s nejméně 3 dalšími. Během několika příštích dnů zde bylo pohřbeno dalších 10 vojáků. Později byla těla exhumována a převezena do speciální vojenské sekce Rudé armády na Olšanských hřbitovech.
Děkuji za upřesnění.