Věčné město, jak se Římu přezdívá, zažilo šest událostí, kdy byl vypleněn nepřáteli.
Poprvé byl Řím vypleněn Galy roku 390 př. n. l. Zprávu nám o tom zanechal Titus Livius, římský historik doby Augustovy.
Ke druhému vyplenění Říma došlo 24. srpna roku 410 našeho letopočtu za vlády západořímského císaře Honoria. Tentokrát, téměř po osmi stech letech, Řím vyplenili Vizigóti pod vedením svého krále Alaricha.
Potřetí byl Řím vypleněn roku 455 králem Vandalů Geiserichem.
Čtvrté vyplenění Říma provedl roku 546 ostrogótský král Totila během gótských válek mezi Byzantskou říší a ostrogótským královstvím v Itálii. Hlavním pramenem těchto válek je dílo
Prokopia z Caesareie, které popisuje války s Vandaly i s Ostrogóty.
Páté vyplenění Říma roku 1084 mají na svědomí Normané. Jindřich IV., císař Svaté říše římské, ve sporu s papežem Řehořem VII. neváhal Svatého otce oblehnout s podporou Římanů v Andělském hradě. Papež požádal o pomoc svého spojence, vévodu Apulie Roberta Guiscarda, který přitáhl do Říma s vojskem. Císař JIndřich IV. musel ustoupit. Občané Říma, kteří byli na straně císaře proti papeži, se vzbouřili a odvetou po potlačení povstvání bylo třídenní plenění Říma Normany.
My budeme hovořit o posledním, šestém, které se odehrálo v roce 1527 a které italský dějepis označuje termínem „Sacco di Roma“. V letech 1526-1529 probíhala válka mezi aliancí španělských a rakouských Habsburků a tzv. Cognackou ligou tvořenou Francií, Benátskou republikou, Florencií, Anglií, Vévodstvím Milánským a papežem Klementem VII. Císař Svaté říše římské, Karel V., po porážce francouzského vojska v severní Itálii čelil nepokojům ve vlastní armádě kvůli neschopnosti platit žold. Vojsko čítající 30.000 mužů, sestávající se ze španělských, německých a italských vojáků, přesvědčilo svého velitele, bourbonského vévodu Karla III., aby si žold vymohlo od poražených nepřátel. Lákavým cílem byl právě papež.
5. května 1527 dorazilo císařské vojsko k Římu. Obrana města se skládala z 5000 vojáků a 189 mužů švýcarské gardy. Ráno 6. května zahájil vévoda Karel III. sérii útoků na město. Při útoku na Porta Cavalleggeri (nazývaná také jako brána Torrione) byl smrtelně raněn. Po krátkém zaváhání císařská vojska branou pronikla do Vatikánu a napadla čtvrť Borgo s kostelem Santo Spirito. Papež v době útoku sloužil mši a odmítl odejít do bezpečí citadely Andělského hradu. Gardisté pod velením Kaspara Röista proto zahradili úzkou uličku, jediný přístup ke kostelu. Zde odolávali vlnám útoků zejména obávaných německých lancknechtů.
Gardisté vyzbrojení halapartnami vytvořili pevnou hráz, o kterou se útoky lancknechtů tříštily jako vlny o útes. Až když nepřítel nasadil arkebuzýry, kteří střelbou rozmetali útvar gardistů (velitel gardy Kaspar Röist byl smrtelně raněn), pronikli ke kostelu. Až nyní papež Klement VII. souhlasil s útěkem. Visutým chodníkem Passetto di Borgo zamíří do Andělského hradu pod ochranou 42 gardistů. Zbývající gardisté a několik římských vojáků zadrží útočníky v kostele a do jednoho padnou. Umožní tak ale papeži útěk do bezpečí.
Císařská vojska poté 8 dnů plenila Řím a až 20.000 obyvatel bylo zavražděno. Papež Klement VII. nakonec 5. června kapituloval a zavázal se vyplatit se 400 000 dukáty.
Na počest padlých gardistů a na oslavu hrdinství těch, kteří ochránili papeže 6.5.1527, probíhá slavnostní slib nováčků papežovy švýcarské gardy, který zní: „Přísahám, že budu věrně, loajálně a čestně sloužit úřadujícímu papeži a jeho legitimním nástupcům, že se jim budu věnovat ze všech sil a v případě potřeby na jejich obranu obětuji i svůj život,“ stojí ve formulaci přísahy, kterou přečte kaplan. „Během neobsazení apoštolského stolce přebírám stejné povinnosti vůči kardinálskému kolegiu. Veliteli a ostatním nadřízeným také slibuji úctu, loajalitu a poslušnost. Takto přísahám, kéž mi Bůh a naši svatí patroni pomáhají.“ „Já, halapartník…,“ zní odpověď gardistů na vlajku, „přísahám, že budu věrně, loajálně a čestně dodržovat vše, co mi bylo v tuto chvíli přečteno. Kéž mi pomáhá Bůh a naši svatí patroni!“.
Proto přísaha nových gardistů prbíhá právě 6.5.
Příslušníkem papežské gardy se může stát pouze svobodný Švýcar – katolík ve věku 19–30 let a vyšší než 174 cm. Musí dokončit základní výcvik ve švýcarské armádě a mít středoškolské nebo odborné vzdělání. Členství v gardě je ve Švýcarsku často rodinnou tradicí. Gardisté se mohou oženit, pokud jsou starší 25 let, odsloužili v gardě minimálně tři roky a upsali se na další tři roky služby a mají nejméně hodnost desátníka.
Pro zajímavost uveďme, že kromě výborného výcviku s moderními prodělávají gardisté i výcvik s tradiční halapartnou, která se osvědčila nejen v ono roce 1527 jako efektivní a smrtící zbraň, kterou ostatně zůstala až dodnes.
Zdroje:
https://is.muni.cz/el/1421/podzim2015/LJMgrB40/um/24_Dobyti_Rima.pdf
https://viah.wargaming.cz/16-stoleti/sacco-di-roma-vypleneni-rima-1527/
https://cirkevnihistorie.estranky.cz/clanky/vatikan/svycarska-garda–vatikanska-policie.html