20. února 1932 se do Berlína na schůzku sezvanou prezidentem Říšského sněmu, vyznamenaným válečným hrdinou Hermannem Göringem, dostavilo 24 kapitánů německého průmyslu. Pan říšský kancléř, jistý Adolf Hitler, měl podle pozvánky „promluvit o své politice“. Půldruhé hodiny trvající monolog byl směsicí ideologických klišé o „životním boji národa“, o „poslední příležitostí odmítnout komunismus“. Jenže se říšský kancléř také vyslovil v tom smyslu, že pozvaní podnikatelé potřebují pro svoji práci stabilitu a jistotu, že se v případě převzetí vlády NSDAP politické, ekonomické a daňové prostředí nebude měnit co pár měsíců. Tato slova musela průmyslníkům znít jako rajská hudba. Po často se měnících „demokratických vládách“ Výmarské republiky, kdy jak občan, tak podnikatel politika zajímal jen do chvíle zvolení a pak už byl dobrý jen jako zdroj lehkoživných příjmů politiků, partají a „hochů, co spolu mluví“, tu najednou stál politik, který jim sliboval to nejdůležitější – stabilitu prostředí pro život i podnikání.
Göring jako hostitel nyní pozvaným vysvětlil, že NSDAP potřebuje peníze na politickou kampaň do voleb 5. března 1933. Požadovanou oběť průmysl jistě unese. Zvláště, když v případě výhry půjde o poslední volby „jistě pro dalších deset let, výhledově však pro dalších sto let“.
Po mnoha pokusech s různými „demokratickými stranami“ se pánové rozhodli zkusit to s těmito hochy z NSDAP. Göring vycítil atmosféru a údajně na závěr schůzky žoviálně zvolal: „Tak ke kase, pánové“. Pánové jen na této schůzce vytáhli šekové knížky a vypsali NSDAP dary ve výši 3 milionů říšských marek. Samozřejmě to nebyl poslední dar. O tři měsíce později vznikla akce „Dar německého hospodářství Adolfu Hitlerovi“, ze které jen během prvního roku dostala NSDAP 36 miliónů říšských marek.
S masivní podporou kapitálu bylo jednoduché zvítězit (navíc konkurenčním partajím jejich schůze a akce narušovali věrní SA, takže mnoho Němců se nechalo zastrašit).
Nový režim se štědrým kapitánům průmyslu bohatě revanšoval. Od samého začátku začala Třetí říše objednávat novou výzbroj a vybavení pro expandující Wehrmacht. Jen v letech 1934 až 1939 šlo celkem o 12 miliard říšských marek.
Po začátku války se nejen zvýšil objem dodávek pro armádu i námořnictvo, ale německý průmysl často „přebíral“ podniky na okupovaných územích. Někdy šlo o opravdové převzetí a pokračování ve výrobě (třeba se změnou na zbrojní program), jindy šlo o vydrancování strojního vybavení.
Na začátku tohoto masivního toku peněz do správných rukou stála ona schůzka 20. února 1932 v bytě nového říšského kancléře a první 3 milióny „kapesného“.
Zdroje:
KNOPP, Charles: Hitlerovi manažeři. Ikar, 2006