Poslední Přemyslovec

Když se řekne poslední Přemyslovec, skoro každý bez váhání vypálí, že jde o Václava III. zavražděného v Olomouci 4. srpna 1306. Ano i ne. Pokud hovoříme o královské linii Přemyslovců, pak ano, pokud jde o rod Přemyslovců jako takový, pak nikoliv. Přemyslovský rod vyhasl po meči 13. listopadu 1521.

Že je to nějaký zmatek? Ano i ne, ale pro vysvětlení se musíme vrátit do roku 1254-5 (přesné datum není známo), kdy se mladé rakouské šlechtičně Anežce z Kuenringu narodil syn. To by nebylo nic zvláštního, kdyby otcem malého chlapce nebyl český král Přemysl II. Otakar. Ten měl ale přece manželku, ne? Měl, výrazně starší Markétu Babenberskou, která zřejmě již nebyla schopna otěhotnět a dát králi dědice trůnu. Protože jí to ohrožovalo (byl by to legitimní důvod k rozvodu, který by papež schválil), nařkla Přemysla z neplodnosti. Přemysl zaregoval jako chlap. Popisuje to ve své kronice Přibík Pulkava z Radenína:

„Protože byla (Markéta) neplodná, připisovala hanu neplodnosti manželovi. Když se to její manžel Přemysl dozvěděl, řekl jí: Dej mi jednu ze svých dívek a během roku vyzkoušíš mou potenci nebo impotenci. Ona souhlasila a dala mu jednu z dívek, kterou milovala více než ostatní, dceru pana z Kuenringu z Rakous. V prvním roce s ní zplodil syna Mikuláše, jehož později učinil vévodou opavským … Kromě toho s ní zplodil tři dcery, z nichž jednu dal panu ze Strakonic, druhou panu z Vartenberka, třetí konečně dal panu Vackovi z Kravař. A tak hana neplodnosti, přikládaná dříve manželovi, byla připsána manželce.“

I to by nebylo nic divného, panovníci měli obvykle několik levobočků, jejichž nemanželský původ řešili často nabídkou, kterou nelze odmítnout, některému šlechtici. Ten si královu milenku vezme a legitimizuje její děti prohlášením za svoje vlastní. Tady se ovšem Přemysl zachoval zcela jinak. Vyvinul velké diplomatické úsilí a přiměl papeže Alexandra IV., aby děti vzešlé ze vztahu s Anežkou legitimizoval. Pro malého Mikuláše chtěl získat i nástupnické právo na český trůn. Papež vyhověl první prosbě a přiznal dětem i dědické právo, ale nástupnické právo výslovně v bule, kterou k této věci vydal, odmítl. Přemysl rozhodnutí přijal celkem klidně, protože mu umožnilo rozvod s Markétou. Kdyby Mikuláš získal nástupnické právo, důvod rozvodu by byl velmi „na vodě“, král by mužského potomka měl, tedy by papež dost jistě rozvod nepovolil.

První „opavský“ Přemyslovec

Zbývalo ještě Mikuláše zaopatřit nějakým dědičným údělem. Přemysl na úkor Olomoucka vydělil z Moravy roku 1269 Opavsko a Mikuláš se tak stal prvním opavským knížetem. Tato hodnost mu dávala dostatečnou důstojnost jako královskému synovi.

Vztah Přemysla a Mikuláše byl zjevně velmi vřelý, syn podporoval otce a naopak. Mikuláš dokonce bojoval v bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278, kde padl do uherského zajetí, odkud se vykoupil až roku 1281.

Po krátkém intermezzu, kdy vítěz z Moravského pole, Rudolf Habsburský přidělil Opavsko královně vdově, Kunhutě, se Mikulášovi povedlo Rudolfa přesvědčit, aby mu opavský úděl vrátil. Sblížení s Habsburkem, který Mikuláše viděl jako účinnou protiváhu ambicióznímu Záviši z Falkenštejna, nasvědčuje i Mikulášův sňatek s Rudolfovou vzdálenou příbuznou Adelheidou.

Nejen vztah s mrtvým otcem, ale i vztah s nevlastním bratrem, Václavem II. byl zjevně velmi dobrý. Připomeňme Mikulášovu roli v neslavném konci Záviše z Falkenštejna během potlačení vzpoury Vítkovců proti králi, kterou měl Mikuláš z pověření nevlastního bratra potlačit.

Když se v roce 1295 stal Václav II. polským králem , byl jeho nevlastní bratr byl ustanoven do funkce hejtmana Krakovska a Sandoměřska a také se stal starostou Krakova.

Po zavraždění Václava III. MIkuláš ovšem o Opavsko znovu přichází. Po nějaké době se proti němu vzbouřila místní šlechta a on byl nucen se uchýlit do Plumlova či Brna. Roku 1318 umírá a 26. července byl pohřben „dosti jsa chud na statky, ale bohat na ctnosti“.

Přes tuto smutnou tečku jeho života ještě krátce před smrtí Mikuláš I. Opavský zažije drobnou satisfakci. Jeho syn Mikuláš II. složil do rukou českého krále Jana lenní slib a mohl převzít opavské knížectví do přímé správy.

Zlomený meč Valentina Hrbatého

V průběhu času opavská větev Přemyslovců o Opavu přišla a změnila se v knížata ratibořská. Když v roce 1493 umírá kníže Jan IV. Mladší, zanechává po sobě tři syny – Mikuláše VII. (nar. 1478) , Jana VI. (nar 1493) a nejmladšího Valentina (nar. 1506). Zdálo by se, že o pokračování rodu je postaráno, ale osud tomu chtěl jinak. Mikuláš a Jan umírají roku 1506 bez potomků, čímž se Valentin stal jediným vládcem Ratiboře.

Přes tělesné postižení, které Valentinovi přineslo onen nelichotivý přídomek, na něj kroniky vzpomínají s úctou. Kronikář píše, že kníže proslul „velkou vznešeností, moudrostí a čistotou mravů„. Dokonce se mu povedlo rozšířit rodové državy o Bohumínsko. Zřejmě kvůli tělesnému postižení se kníže nikdy neoženil a tak když 13. listopadu 1521 umírá na svém sídelním hradě Ratiboři ve Slezsku, vyhasíná s ním opavská větev přemyslovského rodu.

Nad jeho rakví v místním klášteře dominikánek byl rituálně zlomen meč na znamení, že jeho rod s definitivní platností vymřel. Hrob i se zlomeným mečem byl objeven v roce 1997 při průzkumu nekropole ratibořských knížat Krystynou Kozłowskou.