30. května 1434, Lipany, jaká tedy Křeč? Višchni jsme se učili toto datum, každý snad zná Maroldovo panoráma této bitvy, kde „proti Čechu šel zas Čech, zrada chytla druhý dech“. Dějepisáři nás učí, že touto bitvou skončila „husitská revoluce“, že na táhlém návrší u vsi Lipany vykrvácela táborská a sirotčí vojska, padl chrabrý politik, kněz vojevůdce Prokop Holý. A také se učí o „zradě Jana Čapka ze Sán“ (tento mýtus si můžeme někdy vyvrátit).
Podle posledních bádání stála proti sobě u Lipan dvě podobně silná vojska. Táborsko-sirotčí o síle asi 10.000 pěších a 700 jízdních bojovníků s asi 480 bojovými vozy pod velením hejtmanů Prokopa Holého, Jana Čapka ze Sán, Prokopa Malého (zvaného Prokůpek) , Jana Roháče z Dubé, Zikmunda z Vranova a Ondřeje Keřského z Řimovic. Proti nim se sešikovala aliance umírněných husitů, Pražanů a katolické šlechty pod velením Diviše Bořek z Miletínka, Oldřicha II. z Rožmberka, Mikuláše Krchlebce z Krchleb a Jana Černína z Vysoké o síle asi 12.000–13.000 pěších, 1.200 jízdních s asi 720 bojovými vozy. Jak je vidět, rozhodně nešlo o žádnou přesilu, která by jednoduše rozhodla bitvu. Líčení lsti vojska koalice umírněných s panstvem o vylákání radikálních husitů z vozové hradby a její následné dobytí netřeba opakovat. Výsledkem bitvy bylo cca 1.300 padlých bojovníků z řad radikálů a cca 200 padlých na straně druhé. Ke ztrátám táborsko-sirotčího vojska je nutno přičíst odhadem 700 bojovníků, kteří byli zajati a následne upáleni ve stodolách okolních vesnic. Pokud tedy uvážíme, že tolik ostouzený „zrádce“ Jan Čapek ze Sán odvedl ze ztracené bitvy své jízdní (i kdybychom připustili nějaké ztráty, řekněme, že 600), a zbytky pěších bojovníků se spasily útěkem (asi 8.000 po odečtení padlých a upálených), stále jde o velkou vojenskou sílu a rozhodně to není tak dramatická porážka, jak nám ji líčí tradiční dějepis. Z těchto suchých čísel je jasné, že radikální husité stále disponovali vojenskou silou, kterou bylo třeba brát v potaz.
Skutečně poslední významný střet radikálních táboritů s jejich protivníky se ale odehrál 19. srpna 1435 u vesnice Křeč. Předehrou k této události bylo obležení tábority obsazené Lomnice nad Lužnicí. Město se Janu Žižkovi vzdalo už v roce 1420, hejtmanem zde byl jmenován Jan Roháč z Dubé. Oldřich II. z Rožmberka začal obléhat hrad a město Lomnici nad Lužnicí v roce 1435. Městu a hradu velel hejtman Jan Řezník, kterému se z obleženého města podařilo vyslat do necelých 50 kilometrů vzdáleného Tábora žádost o pomoc. A v této situaci vyrazila z Tábora obleženým na pomoc (a se zásobami) poslední úderná síla táboritů v odhadovaném počtu 800-1.000 pěších a 100 jízdních bojovníků. Oproti počtům u Lipan se to zdá málo, ale uvědomme si, že jen malé jádro polních vojsk tvořili de facto profesionálové. Nepostradatelní, v bojích zocelení válečníci. Zbytek byla de facto milice. A nyní táboři vyslali právě tuto elitu.
Oldřich z Rožmberka Táboritům, vezoucím Lomnici cenný proviant, nekladl při vstupu do obleženého hradu žádné překážky. Celkem 48 vozů se zásobami a střelivem a až 1000 bojovníků prošlo bez odporu do města. Táboritský oddíl se vydal 17. srpna spolu s vozy z Lomnice zpět. Rožmerští byli posíleni o oddíly z Českých Budějovic. Husité ustupovali k Táboru domů obloukem přes Černovice a Křeč. Právě tady, pouhých 20 kilometrů od města, museli táborité 18. srpna postavit vozovou hradbu a připravit se na boj v obklíčení. Velitelům se povedlo vyslat posla se žádostí o pomoc. Z Tábora vyrazil oddíl o síle cca 300 mužů, které ještě město bylo schopno dát dohromady. Rožmberští je ale objevili a tuto posilu zcela rozprášili.
18. srpna probíhal rozhořčený boj, zpočátku na dálku s pomocí palných zbraní, posléze došlo k boji z blízka. Útočníkům se povedlo po půlnoci 19. srpna 1435 na několika místech vozovou hradbu prolomit a táborský úderný oddíl byl zcela zničen.
Odhaduje se, že padlo nejméně 400 mužů a dalších 400 bylo zajato.
Některé prameny udávají, že se povedlo uniknout, jako u Lipan, jízdním (asi 100 bojovníků).
Tato, v porovnání s Lipany, šarvátka, sice zcela nezlomila vojenskou sílu Tábora a jeho politickou váhu, ale připravila ho o úderné jednotky, tudíž se táborité od této chvíle museli soustředit pouze na udržení obsazených míst. Navíc v racionálněji uvažující části táborské obce sílily hlasy po jednání se Zikmundem.
Jako epilog této poslední bitvy táborského vojska 12. listopadu padla i devět měsíců obléhaná Lomnice nad Lužnicí.
1 komentář