30. května 1434 u vesnice Lipany proti sobě stálo táborsko-sirotčí vojsko o síle asi 10.000 pěších a 700 jízdních bojovníků s asi 480 bojovými vozy a vojsko panskě jednoty o síle asi 12.000–13.000 pěších, 1.200 jízdních s asi 720 bojovými vozy. Z dějepisu si zřejmě každý vzpomene na vrchního velitele radikálů, Prokopa Holého, který v bitvě padl. Někteří si asi vzpomenou na sirotčího hejtmana Jana Čapka ze Sán, kterého neprávem dějepisáři dodnes označují jako „zrádce od Lipan“.
V článku, který jsem mu věnoval, jsem zmínil velitele táborské hotovosti Ondřeje Keřského z Řimovic, který společně s Čapkem odvedl jízdní bojovníky (s malou částí pěších) ze ztracené bitvy do Kolína, kde v městské radě zasedal Keřského bratr Matěj ze Zibohlav.
Tento polní velitel je dějepisáři ve výkladu pomíjen, přitom šlo o významnou osobu husitského Tábora. Od roku 1428 do 1434 byl dokonce vrchním hejtmanem obce táborské.
Kde se vzal, tu se vzal
Ondřej Keřský z Řimovic se náhle vynořuje z pramenů na přelomu let 1429 až 1430, a to ve funkci hejtmana táborského domácího vojska. Vystopovat jeho původ, příbuzné a dokonce sídlo, podle kterého se psal, je velmi nesnadné. O rodičích se neví zhola nic. Z písemných pramenů vyčteme pouze jméno Ondřejova bratra, Matěje ze Zibohlav, o němž dokonce víme, že jeden čas zastával funkci kolínského konšela. Ač víme, že měl více potomků, s jistotou umí historici identifikovat pouze jednoho syna.
Řimovice nebo Římovice?
Kde leží Řimovice či Římovice, podle nichž se Ondřej psal, je oříšek. První Řimovice (psané s krátkým „i“) leží v okrese Benešov, necelé
čtyři kilometry východně od Vlašimi. Dalším místem jsou Římovice (psané s dlouhým „í“), nacházející se v okrese Havlíčkův Brod. Pro jednu či druhou lokalitu jsou skupiny historiků zvučných jmen, ale z posledních výzkumů poměrně jednoznačně vyplývá, že se Ondřej psal po Řimovicích u Vlašimi, nikoliv po Římovicích u Golčova Jeníkova. Rodiště hejtmana Ondřeje bychom tedy měli, ale co sídlo?
Keřsko, Kře, Kří – kde to jen je?
Ondřej samozřejmě i jako nižší šlechtic měl nějaké sídlo. I o této lokalitě vedli historikové spory, než se na základě „nepřímých důkazů“ většinově přiklonili k verzi vesnice a tvrze Kří u Nymburka. Tvrz a její okolí byly vypleněny v roce 1420 vojskem císaře Zikmunda. A snad definitivně sídlo zaniklo při další vojenské akci v roce 1426. Ves, nazývaná v pramenech taktéž Kře či Nákří, dala pojmenovaní přilehlému okolí, které dnes známe pod označením Kersko jako věhlasnou chatovou oblast, zpopularizovanou především Bohumilem Hrabalem.
Velitelem domácí obce na Hradišti
V roce 1428 oblehla vojska celé táborské strany hrad Bechyně, po jeho dobytí v říjnu téhož roku se tamním hejtmanem stal Jan Bleh z Těšnice, tehdejší velitel domácího táborského vojska. Zde je nutno vysvětlit rozdíl mezi „domácí obcí“ a „obcí polem pracující“. Domácí obec byla de facto posádka Tábora, případně podřízených a spojeneckých měst. Obec polem pracující bylo vojsko působící mimo domácí města. Při větších akcích domácí obec posílila svými oddíly právě obec polem pracující. Paradoxně hejtman domácí obce velící nejen táborským vojákům, ale i posilám ostatních měst měl často pod sebou silnější kontingent vojska.
Ondřej byl v pramenech vícekrát označen jako hejtman Starého Tábora, označení „Starý Tábor“ se vztahovalo právě jen na samotnou obec na Hradišti. Historikové odhadují počet obyvatel Hradiště hory Tábor na 3.000-4.000 obyvatel, z čehož dovozují počet aktivních bojeschopných mužů na 400, max. 550 bojovníků. Pokud se k akci přidružily hotovosti ze spřízněných měst, mohl hejtman domácí obce velet několika stovkám dalších bojovníků. Z toho vyplývá, že tato funkce nebyla rozhodně nevýznamná.
Jak se Ondřej dostal do této funkce, nevíme. Představitelé Tábora by asi ale nevybrali nikoho bez zkušeností a patřičné velitelské reputace.
Ondřejův vstup do psané historie
V prosinci 1429 se husitské oddíly v počtu cca 18.000 bojovníků vydaly na „spanilou jízdu“ kolem Labe směrem k Lipsku. Husitské oddíly se skládaly z pěti kontingentů, které byly schopny operovat samostatně. V listině z 6. února 1430, jímž se Fridrichu I. Hohenzollernskému, markraběti braniborskému, povedlo sjednat příměří mezi městem Bamberk a husity, se píše, že smlouva se uzavírá s „urozenými, důstojnými a statečnými Jakubem Kroměšínem, knězem Prokopem, Ondřejem, Jírou, Zikmundem a Královcem, hejtmany českého lidu, pěti vojsk, Velkého a Starého Tábora, sirotků, Starého Města pražského a ostatních měst v Čechách“.
Keřský je zde zmíněn jen jménem, to ale nebylo neobvyklé. Hotovost Starého Tábora vedl Ondřej (v listině jako „Endres“). To je první písemná zmínka o tomto hejtmanovi.
V březnu se v sále pražské Karlovy koleje sešlo zasedání, jehož úkolem bylo zvolit početnou delegaci do Norimberka. Protáhlo se až do počátku dubna. V nedatované, latinsky psané listině jsou vyjmenováni i „hejtmané vojsk“, „Jakub z Březovic, hejtman vojska polního táborského“, „Bartoloměj, hejtman vojska sirotčího“ a konečně „Ondřej z Řimovic, hejtman vojska Starého Tábora“.
Další zmínka je v listině sjednávající 13. července 1430 příměří mezi Oldřichem z Rožmberka a táborským svazem. Listina začíná takto: „My Ondřej z Řimovic, hauptman polní v ty časy obce táborské,
Ondřej Kartaj, vladař, purgmistr, rada i všecka obec hory Tábor…“.
Osudová Plzeň
Mezi 14. červencem 1433 a 9. květnem 1434 (devět měsíců a dvacet tři dnů) obléhala spojená vojska táboritů, sirotků, pražanů a žatecko-lounského svazu Plzeň. Nad radikálními husity se již stahovala mračna, vnitřní rozpory přerůstaly jejich vůdcům přes hlavu. Zlomem byla neúspěšná výprava táborského hejtmana Jana Parduse a domažlického hejtmana Jana Řitky z Bezdědic do Bavorska. Výprava čítala na 2 000 mužů, přičemž asi čtvrtinu v ní tvořila jízda. Podařilo se ukořistit potraviny postačující v zásobování husitského vojska, ale při návratu do Čech 21. září 1433 byla husitská kolona zcela zaskočena a drtivě poražena nedaleko vesnice Hiltersried. Masakru unikla pouze hrstka bojovníků, veškerá kořist ale byla ztracena.
Nespokojenost bojovníků u Plzně a porážka v Bavorsku vyústily dokonce ve fyzické napadení Prokopa Holého vlastními muži. Prokop Holý zbaven všech funkcí pak opustil ležení před Plzní a došlo k promíchání karet, kdy se ve vedení táborských oddílů udržel právě Ondřej Keřský.
Prameny máme doloženo, že nejpozději 2. května 1434 byl Ondřej přítomen v Novém městě pražském. Z plzeňského ležení přijeli za tábority Ondřej Keřský, Mikuláš z Padařova (Padeřova) a Filip z Padařova (Padeřova), velitel posádky na hradě Ostromeč a snad Mikulášův bratr, za sirotky Jan Čapek ze Sán.
Další rána přišla, když se spojené síly umírněných kališníků za pomoci Staroměstských 6. května zmocnili Nového města pražského. Prokopu Holému, který zde pobýval se povedlo uniknout. Ondřej Keřský se nevracel k Plzni, ale do domovského Tábora.
Mezitím se u Plzně v noci z 5. na 6. května povedlo bývalému táborskému hejtmanovi Přibíku z Klenové prorazit obležení a zásobit Plzeň potravinami. Ve světle těchto zpráv radikálové spěšně v noci z 8. na 9. května strhli ležení a urychleně se začali připravovat na rozhodující bitvu nejen s katolickou šlechtou, ale i se svými bývalými spojenci.
Velitelem u Lipan
Po obsazení Nového města pražského se radikální svazy, táborský a sirotčí, hned pustily do shromažďování vojska, které mělo porazit jak katolické, tak „zrádné“ kališnické šlechtice a města. Ondřej Keřský zcela jistě jako hejtman domácí obce táborské shromažďoval bojovníky jak ze samotného Tábora, tak ze spojeneckých měst a 11. května s nimi opustil město.
Cestou se tento sbor pokusil dobýt hrad Borotín Mikuláše z Landštejna, někdejšího spojence Tábora, nyní však zrádce, který přešel na stranu kališnicko-katolické koalice. Kronika praví, že „téhož dne [11. května] oblehli táboři z města Tábora tvrz Borotín pana Mikuláše z Borotína, ale brzy potom ustoupili, aniž se tvrze zmocnili“.
Za několik dní se vojska radikálů spojila a zaujala výhodnou pozici na návrší u vesnice Lipany, kde 30. května 1434 došlo k bitvě. Její průběh jsem popisoval v článku o Čapkovi ze Sán.
Pro ilustraci role Keřského citujme kronikáře Bartoška, který píše, že v čele radikálů stáli „…kněz Prokop Holý, tehdy hejtman táborů, s polním vojskem táborským, Jan, zvaný Čapek ze Sán, tehdy nejvyšší
hejtman Žižkových sirotků podobně už po dvanáct let setrvávajících v poli a bojujících, kněz Prokůpek a Ondřej zvaný Keřský, také hejtman táborů…z Tábora…“. Další kronikář, Starý kolegiát pražský, uvádí jako velitele táborských pouze Prokopa Holého a Ondřeje Keřského. „A táborité se sirotky, mající ve svém vojsku zmíněného odpadlého Prokopa Holého a Kerského.“
Pikantní je, že kronikáři zcela opomíjejí hejtmana táborského polního vojska Zikmunda z Vranova.
Obdřej ovšem v bitvě velel zřejmě nejen domácí hotovsti Tábora, ale i hotovostem táborských měst. Odhadem měl pod přímým velením vyšší stovky bojovníků. Nebyl to tedy jen velitel jízdních, ale obecně velitel domácí hovotosti.
Další zrádce od Lipan?
Po známém zvratu bitvy, kdy radikálové vylákaní mimo vozovou hradbu byli zaskočeni zálohami koaličního vojska, odříznuti od zbytku vojska a de facto pobiti, vnikl nepřítel do otevřené vozové hradby. Jak Jan Čapek ze Sán, tak Ondřej Keřský z Řimovic byli vojenští profesionálové a museli vidět, že bitvu nezvrátí, pouze by obětovali další bojovníky.
Dobové prameny o tomto „útěku“ píší. Kronikář Bartošek třeba takto: „Avšak zmínění hejtmané Čapek a Ondřej Keřský prchli na koních do
Kolína s několika málo svými pěšími lidmi.“ Zde kronikář umenšuje síly, které hejtmani odvedli z pole.
Letopisec žitavský píše, že „když jízdní viděli, že jsou jejich muži těžce napadáni a poráženi pány, potom utekl Čapek s jezdecký oddílem pryč a kdo mohl utéci, ten utekl.“
Další zdroj píše, „a mnozí jiní s Čapkem utekli na Kolín a druzí kam vědúc.“
Proč je Keřský zmiňovám pouze okrajově, i když velel srovnatelnému kontingentu mužů? Čapek byl v té době proslulý válečník, známý i v okolních zemích. Útěk tohoto velitele z bitvy byla prostě senzace. Ondřej této proslulosti nedosahoval, takže, bez ohledu na jeho velitelskou funkci, nestál kronikářům za zmínku.
Pád na dno
Po Lipanech se Keřský i Čapek uzavřeli v Kolíně, kde vzdorovali vojsku vítězů. Ti věděli, že Kolín jen tak nedobudou (velitel koaličního vojska, Diviš Bořek z Miletínka, se dokonce ve stejném městě roku 1427 úspěšně bránil spojenému vojsku táboritů, sirotků a pražanů více než tři měsíce). Došlo k dohodě, že se oba hejtmani i se zástupci Kolína dostaví na zemský sněm, nebude jim nijak ublíženo, ale na oplátku přijmou jeho usnesení. Na sněm se dostavil pouze Čapek, Keřský nedorazil a dal tak najevo, že se s poměry po Lipanech rozhodně nesmířil.
Krátce poté funkci hejtmana domácí obce táborské získal Jan Roháč z Dubé (byl sice zajat u Lipan, ale vítězové ho propustili). Kolín roku 1435 získal táborský kněz a hejtman Bedřich ze Strážnice. Ten zřejmě jako „odškodné“ Keřskému přenechal tvrz Paběnice. Ta se stala Ondřejovým sídlem a přijal její jméno do svého predikátu. Kromě Paběnic ovládal Ondřej ještě dvě menší tvrze, Úmonín a Březovou. Historikové odhadují, že stále ještě v tuto dobu Ondřej disponoval silou čítající menší desítky jízdních a vyšší desítky pěších bojovníků.
Po dlouhou dobu Ondřejovi spojenectví s Bedřichem ze Strážnice zajišťovalo ochranu. Aby uživil svoji malou soukromou armádu, musel se věnovat loupení na panstvích „nepřátel“ a přepadům kupců. Byla to činnost, kterou dobře znal z dob působení v husitském vojsku, kdy se loupeživé nájezdy používaly jako způsob oslabení nepřátel a v neposlední řadě i forma zásobování vlastního vojska.
První obležení a úspěšný útěk
Nakonec se trestné výpravy ujal jeho bývalý spojenec, Bedřich ze Strážnice, kterému vypomohli předáci Čáslavského kraje, který Ondřejovou loupežnickou činností trpěl nejvíce. Zpráva Starých letopisů praví: „Téhož léta [1446] po svatém Petru a Pavlu [29. června] obehnali tvrz Keřského, Paběnice, pro krádež Trčka s tiem krajem čáslavským…“. Aktivně se účastnil i Bedřich ze Strážnice, který si z Tábora vyžádal zapůjčení obléhacích děl. Posádka Paběnic mohla čítat několik desítek bojovníků, obléhatelů byly maximálně jednotky stovek. Ondřejovi vojáci byli ostřílení veteráni, kteří nechtěli dát kůži lacino. Navíc věděli, že podle tehdějšího práva jsou bráni jako zemští škůdci a bude s nimi naloženo podle toho. Obrana byla tuhá, v listu z rožmberského archivu, který o obležení referuje, se píše, že obléhatelé poslali zabité a raněné ve třech vozech do Kolína. Obležení vyvrcholilo 22. července, kdy byla tvrz dobyta. Ondřejovi se ale předtím podařilo s několika bojovníky uniknout.
Zde se ukazuje, že Keřský zvolil stejný postup jako u Lipan. Z beznadějném situace uniká a zbytek bojovníků ponechává osudu. Což mu ovšem příliš ke cti neslouží a ve světle této události je „zrádcem od Lipan“ mnohem spíše Keřský nežli Jan Čapek ze Sán. Konec posádky dobyté tvrze byl rychlý.
Staré letopisy praví, že „téhož léta po svatém Petru a Pavlu obehnali
tvrz Keřského, Paběnice, pro krádež Trčka s tiem krajem čáslavským, i dobyli jí, a sám ledva ušel s některými; a kolikožkoli jich tam zastihli, všecky zvěsili. Stalo se v pátek po Rozeslánie apoštolóv [22. července]“
Útěk Ondřeje z Paběnic popisuje i Václavu Hájkovi z Libočan: „Roku toho Jan Keřský připojiv k sobě některé lotry i činil veliké loupeže v království Českém, a zvláště v kraji Čáslavském. Obyvatelé v tom kraji
vytrpěti toho nemohouce, vzavše na to radu s hejtmanem svého kraje i s jinými, oblehli jej po svatém Petru ten den (Mikulášek Trčka s některými vokolními zemany) na Paběnicích a leželi tu dvě neděli dobývajíce Paběnic. A on Keřský tu noc před svatou pannou Markýtou [13. července] kázav sobě most spustiti, sám osmý jezdecky proskočil a ujel a tvrz dobyta na den svatých apoštolův Rozeslání [15. července], a kteříž tam koli byli nalezeni, ty všecky kázali zvěsiti a tvrz vypáliti.“
Z těchto pramenů je zřejmé, že Ondřej netrpěl přílišnou loajalitou k vlastním spolubojovníkům. S několika nejbližšími utíká a zbytek posádky se ještě několik dní zoufale brání u vědomí konce, který je čeká v případě zajetí.
Druhé obležení, štěstí došlo
Ondřej uprchl se zbytkem se svých bojovníků na tvrz v (Červených) Janovicích. Ta je téměř na dohled od Paběnic. Odhodlání vojska Čáslavského kraje a Bedřicha ze Strážnice skoncovat jedno provždy s potížistou Keřským bylo zřejmě velmi silné.
Okamžitě byla obležena i druhá tvrz, ale tentokrát si obléhatelé dali záležet, aby sevření pevnosti bylo natolik neprodyšné, že při druhém pokusu o útěk by Ondřej Keřský zajat. Staré letopisy suče praví, že „Potom pod časem týž Keřský se na Janoviciech se zavřel; kteréhožto Trčka dobývati kázal, a pochopiv jeho, potom ho kázal stieti.“
Hájkova kronika zmiňuje tento druhý pokus uniknout. „Potom týž
Keřský zavřel se na Janovičkách a Trčka ho opět kázal dobývati, kterýž opět chtěl proskočiti, ale nevěděl, že jest opleten [obklíčen], a tu jest jat a potom sťat.“
V tomto případě, na rozdíl od jeho druhů, zřejmě z ohledů k jeho šlechtickému původu a vazbám na další šlechtice v kraji, byl uspořádán formální (byť rychlý) soud. Přestože mohl být Ondřej popraven ihned a dokonce oběšením jako lapka, byla mu dopřána smrt náležející šlechtici, tedy poprava stětím.
Historikové nejsou jednotní v datumu Ondřejovy popravy (a dokonce ani v místě konání exekuce), ale většinově se přiklání k tomu, že život bývalého táborského hejtmana vyhasl 22. července 1446 v Čáslavi.
Přestože většinou nikdo netuší (a dějepisáři ho ani nezmiňují), kdo byl Ondřej Keřský z Řimovic, byl v roce 1963 natočen film „Spanilá jízda„, který zachycuje (byť velmi romanticky) tohoto vojáka a dobrodruha, kterého představuje vynikající herec Petr Kostka.
Zdroje: PAVLÍK, Jiří. Ondřej Keřský z Řimovic. Život a smrt husitského hejtmana. Online. Diplomová práce. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Filozofická fakulta. 2024. Dostupné z: https://theses.cz/id/5g7ph3/.
1 komentář