Jak jsem slíbil v článku o Janu Čapkovi ze Sán, chci se věnovat další historické postavě, která je povahou a vojenskou kariérou ne nepodobná. Jde o Napoleonova maršála, posléze i švagra, Joachima Murata.
Abbé Murat
Joachim Murat se narodil 25 března 1767 v La Bastide v jižní Francii do rodiny hostinského. Rodiče mu naplánovali církevní dráhu, proto dali Joachima studovat do Cahorského semináře na kněze a dále k lazaristům do Toulouse. Ve 22 letech z církevních studií sběhl a dal se k jezdectvu. Spolubojovníci mu kvůli jeho předchozím studiím přezdívali abbé Murat.
V roce 1791 vstoupil do královské ústavní gardy, vytvořené pro ochranu krále, tu následně nahradila Národní garda. I tuto vzápětí opustil a vstoupil do regulérní armády, kde se v roce 1792 stal důstojníkem.
V pravý čas na pravém místě
Jeho hvězdná chvíle přišla 13. vendémiaire 1795 revolučního kalendáře (tj. 5. října), kdy vzbouření royalisté v počtu cca 30.000 povstali proti republice. Předseda direktoria Paul de Barras měl k dispozici pouze 5.000 mužů. Jejich velením pověřil dalšího muže, který byl v pravý čas na pravém místě, generála dělostřelectva Napoleona Bonaparta. Ten však neměl k dispozici žádné kanóny. Proto pověřil právě kapitána Joachima Murata, aby se svou kavalérií v počtu 300 jezdců děla zajistil ve zbrojnici Sablons v Neuilly. To se podařilo a Napoleon royalistické povstání pomocí 40 děl doslova utopil v krvi. Tato událost došla i velmi věrného filmového zpracování. Za tyto zásluhy byl Murat povýšen do hodnosti plukovníka a pověřen velením brigády. Od této chvíle se stal jedním z nejbližších Napoleonových velitelů.
Další klíčovou událostí byl tzv. Brumairový převrat. 18. brumairu (9. listopadu) 1799, kdy v kritické chvíli Murat velící granátníkům loajálním Napoleonovi obsadil jednací sál republikánského parlamentu.
Švagr
Krátce po těchto událostech (20. ledna 1800) pojal za manželku Bonapartovu sestru Caroline. Tím se definitivně stal členem Bonapartova klanu. Stal se zetěm Letizie Ramolino a švagrem Josefa, Napoleona I., Luciena, Elisy, Louise, Pauline a Jeroma Bonapartových.
Voják
V bitvě u Marenga, 14. června 1800, kdy francouzská armáda čelila téměř jisté prohře, byl Murat jedním z velitelů, kteří katastrofu zvrátili do vítězství. Jeho neohrožené velení jezdectvu mu vydobylo další Napoleonovu přízeň. Dobové prameny o něm hovoří s obdivem. „Byl zvyklý překonávat všechny překážky, dbal pramálo o ty, kteří mu zkřížili cestu“, píše o něm jeden z pramenů. Přes projevy přízně si Napoleon velmi dobře uvědomoval nejen klady, ale i zápory svého maršála: „Výjimečná odvaha a málo inteligence. Tohoto muže charakterizuje až příliš velký rozdíl mezi těmito dvěma vlastnostmi.“
Své sestře a Muratově manželce Karolíně dokonce císař řekl: „Tvůj manžel je na bitevním poli velmi statečný, ale pokud není nepřítel na blízku, je zbabělý jako ženská nebo mnich. Chybí mu morální odvaha.“
Přesto roku 1804 jmenoval Napoleon Murata jako jednoho z prvních maršálem Francie. V roce 1805 se stal císařským princem, roku 1806 velkovévodou z Bergu a Kleve, a tento titul si podržel až do roku 1808, kdy se stal z Napoleonovy vůle králem v Neapoli a panovníkem Sicilského království. Murat se účastnil pruského tažení, bojoval u Jeny. 8. února 1807 v bitvě u Jílového (Eylau) proti rusko-pruským silám vedl maršál Murat několik útoků jezdectva, které zachránily Francouze před katastrofou (jedna z nejkrvavějších napoleonských bitev skončila nerozhodně). V kritickém okamžiku velel Murat osobně 2,5 km širokému frontálnímu útoku 11.000 jezdců o 80 eskadronách, kterými prorazil střed ruské linie. Ztratil asi desetinu mužů, ale získal čas pro maršála Davouta, který dorazil s pěchotou a stabilizoval situaci.
Hvězda zapadá
V roce 1808 Napoleon Murata instaloval na neapolský trůn, kde do té doby vládl císařův bratr Josef, kterého naopak dosadil na trůn španělský. Svoji novou roli jako král v Neapoli a panovník Sicilského království pojal samostatněji, než by si jeho švagr přál. Odmítal například uplatňovat kontinentální blokádu anglického dovozu, protože by to „jeho“ země poškozovalo.
Přesto císař Napoleon v roce 1812 při ruském tažení jmenoval Murata velitelem jezdectva. Této role se maršál ujal s obvyklým elánem a nadšením. Jeho odvaha na straně jedné a extravagantní uniformy a vystupování údajně vedlo k obdivu ruských kozáků, kteří jej měli vyzvat, aby změnil strany a stal se jedním z atamanů.
Při katastrofálním ústupu Velké armády jej Napoleon před svým chvatným útěkem do Francie jmenoval vrchním velitelem tohoto uskupení, které decimovala zima a neustávající útoky Rusů. Na začátku roku 1813 proto i on zbídačnou armádu opustil a vrátil se do Neapole. Jako důvod nebo spíše výmluvu uváděl, že se vrací naverbovat další posily pro císaře.
Ve dnech 16.-19. října 1813 v bitvě u Lipska, kde koaliční vojska Rusů, Rakušanů a Prusů rozdrtila Napoleonovu armádu, stál opět po boku císaře jako velitel jezdectva. Po prohrané bitvě ovšem ihned přešel na stranu vítězů ve snaze zachránit si neapolskou korunu. Vítězové mu ji přislíbili, ale při Napoleonově útěku z Elby se Murat dozvěděl, že tento slib byl lživý ve snaze získat čas a že vítězové hodlají Neapolské království navrátit předchozímu vládci. Proto vytáhl do boje a 2.-3. května 1815 se u městečka Tolentino jeho armáda o síle cca 36.000 mužů střetla se slabší, ale lépe organizovanou a disciplinovanou armádou Rakouska o síle cca 10.000 mužů. Murat zde utrpěl prohru, po které se jeho armáda (paradoxně prý také docela kvalitní) jako efektivní bojová síla rozpadla. Rakušané obsadili Neapolsko, kam se vrátil Ferdinand IV. Murat uprchl do Francie, kde však Napoleon jeho nabízené služby už rázně odmítl. Po Waterloo se Murat ukrýval poblíž Toulonu, myšlenky na azyl v Anglii zavrhl a s hrstkou přívrženců se přes Korsiku vrátil do Itálie. Hrstka skutečně znamená cca 30 mužů.
Poslední hrdinství
8. října 1815 se Murat vylodil v Pizzu na pobřeží Kalábrie, vzápětí byl ale snadno přemožen vojáky současného neapolského krále a uvězněn. Vojenský soud jej odsoudil k trestu smrti. 13. října 1815 byl Napoleonův maršál a sesazený neapolský král přiveden před popravčí četu. Se svou obvyklou odvahou a chladnokrevností, kterou vždy projevoval tváří v tvář ozbrojenému nepříteli, si Joachim Murat vyžádal právo velet popravčí četě, která jej na jeho poslední rozkaz zastřelila. Tuto událost můžete opět vidět ve filmové podobě.
Joachim Murat žije
Ne, tento vyjímečný a statečný voják a velice zbabělý politik nevstal z mrtvých, ale jeho potomkem je Joachim Louis Napoléon Murat, 8. princ Murat. I on má syna stejného jména, je jím Joachim Charles Napoléon Murat.
Rodina maršála Murata se tak stále počítá k Bonapartově rodinnému klanu.
Zdroje:
HAYTHORNTHWAITE, Philip: Napoleonovi vojevůdci 1809–1815. Grada, 2007, s. 10-11
https://cs.wikipedia.org/wiki/Joachim_Murat
https://www.armyweb.cz/clanek/joachim-murat-napoleonuv-marsal-a-neapolsky-kral