Nejprve se vraťme k otci tohoto výjimečného muže, králi a císaři Karlu IV. Jestli si něco většina lidí z dějepisu pamatuje, tak to, že císař Karel měl čtyři manželky. Už hůř dají dohromady jména potomků z těchto manželství narozených. Zřejmě i díky Vávrově husitské filmové trilogii si vzpomenete na Václava IV. a Zikmunda „Lišku ryšavou“. Ponechme stranou šablonovité a dost nespravedlivé ztvárnění obou těchto panovníků (to by bylo na delší povídání), ale vraťme se k jejich otci a jeho chotím.
První manželkou tehdy ještě kralevice Karla byla francouzská princezna Blanka z Valois, která manželovi dala dvě dcery, Markétu Lucemburskou a Kateřinu Lucemburskou. V Čechách oblíbená princezna a posléze královna Blanka umírá v roce 1438.
Král Karel si v roce 1349 bere dvacetiletou Annu Falckou z rodu Wittelsbachů. Anna v roce 1350 porodí manželovi prvního syna, Václava, který ovšem již v roce 1351 umírá. Další děti královna Anna neměla a umírá v roce 1353 ve věku 23 let.
Tentýž rok si Karel bere za manželku Annu Svídnickou. Karel se do své mladinké, o dvacet tři roky mladší nevěsty zamiloval, jak dosvědčují mnohé dobové prameny. Z tohoto svazku vzešli Alžběta Lucemburská a Václav IV. Mladičká Anna umírá roku 1362 při porodu i s bezejmenným synem ve věku 23 let.
Již o rok později, v roce 1363, si císař Karel bere Alžbětu Pomořanskou (zvanou též Elišku Pomořanskou, tu znáte z filmu Noc na Karlštejně). Alžbětě bylo v době sňatku 16 a Karlovi 47 let. Z tohoto svazku pocházejí tři potomci, Anna Lucemburská, Zikmund Lucemburský a Jan Zhořelecký.
Proč tento dlouhý úvod? Pro orientaci v rodině hlavní postavy tohoto textu a pochopení komplikovanosti vztahů mezi třemi bratry – Václavem (nar. 1363), Zikmundem (nar. 1368) a Janem (nar. 1370).
Jan Zhořelecký byl postupně braniborský markrabě (1373), vévoda zhořelecký (1376) a pán Nové marky (1378).
Zikmund Lucemburský byl uherský král (od 31. března 1387), římský král (zvolen roku 1410 a znovu 21. července 1411, korunován 8. listopadu 1414), slezský vévoda a lužický markrabě (od 1419), moravský markrabě (1419–1423), český král (korunován 28. července 1420, vládl v letech 1436–1437), lombardský král (od 1431) a římský císař (od 1433).
Václav IV. byl český král (1378–1419) a římský král (1376–1400).
V letech 1394-95 propuklo povstání české šlechty proti Václavu IV. 8. května 1394 byl král Václav IV. na cestě z hradu Žebrák do Prahy zajat oddílem panské jednoty. Král byl postupně internován na Pražském hradě, Příběnicích a Krumlově a nakonec na hradě Wildberg v Horních Rakousích.
Ve spiknutí se angažoval další Lucemurk, moravský markabě Jošt. Ten nabídl Janu Zhořeleckému účast na celé akci. A zde překvapivě zvítězila loajalita k nevlastnímu bratru a zřejmě i smysl pro spravedlnost a řád. Jan nejenže nabídky připojit se ke spiknutí odmítl, ale zformoval vojsko, obsadil Kutnou Horu, odkud překvapivým výpadem bez většího odporu obsadil Prahu, kde jmenoval nového královského podkomořího a dosadil nové konšely.
Jan Zhořelecký se poté s pomocí pomořanského vévody Svantibora vydal na vojenské tažení proti panské jednotě do jižních Čech. Přestože měl výraznou vojenskou převahu, nedostatečné zásobování vojska potravinami donutilo Jana vyjednat s panskou jednotou propuštění krále Václava IV. za nevýhodných podmínek. Panská jednota požadovala vydání Křivoklátu, Karlštejna, Žebráku a Zvíkova a také stříbrných dolů v Kutné Hoře. Dokud tato místa nebyla plně v moci panské jednoty, musel Jan Zhořelecký být rukojmím jednoty.
Paradoxně po svém propuštění král Václav začal naslouchat těm, kteří ho předtím věznili a kteří nyní králi našeptávali, že Jan proti němi pletichaří a že změny (zejména personální), které učinil, vlastně králi škodí.
Nevděk bratra Václava, který se odmítl podílet na vyplacení vojska, které Jan shromáždil na královo osvobozením, a další projevy nemilosti vedly Jana k odklonu od krále. V lednu 1396 odňal Janovi král úřad zemského hejtmana (de facto vrchního velitele všech vojenských složek království).
Zadlužený Jan opouští Prahu, kde jeho odjezd vzbudí nevoli lidu, který si zvykl, že opět vládl pořádek a zákon, a uchýlí se do kláštera Neuzelle na hranicích Dolní Lužice a Braniborska, kde 29. února 1396 uléhá zcela zdráv ke spánku, aby ráno, 1.3.1396, ve věku pouhých 25 let byl nalezel mrtvý. Podezření na otravu nebylo nikdy ani potvrzeno, ani vyvráceno. Podezřelých a možných pachatelů bylo mnoho, včetně vlastního bratra Zikmunda, nevlastního bratra Václava a dalších lidí.
Tento výjimečný muž měl ale i navýsost lidskou tvář, kdy soudobí kronikáři popsali jeho příchylnost k něžnému pohlaví, která budila rozruch a pohoršení. Zhořelecký kronikář Frauenberg hodnotil Jana jako muže zkažených mravů, který hanobil panny i vdané ženy. Pro jeho chlípnost jej Zhořelečtí zapudili a „[…] cum urbe excederet, posteriora denudaverit“.
V díle hornolužického šlechtice Augusta Adolpha Haugwitze († 1706) je tento výjimečný Lucemburk popsán podobně: „Ovšem Jan byl muž bezuzdných choutek a nesnesitelné pýchy, hanobil panny a paní a páchal spoustu dalších věcí, které nejsou hodny knížete.“
Jan Zhořelecký bylo dokonce zvažovaný nástupce Václava IV. na českém trůně. V jeden okamžik byl ochoten i Zikmund přenechat svoje právo staršího na český trůn mladšímu Janovi. Historie nezná kdyby, ale nechybělo mnoho a na český trůn usedl zřejmě nejschopnější ze synů Otce vlasti a dějiny se mohly ubírat jinými cestami, než jak je známe z učebnic dějepisu. Historie ovšem nezná kdyby…