Jan Žižka z Trocnova patří do necelé desítky nikdy neporažených vojevůdců. Patří mezi ně například Alexandr Veliký, Čingischán nebo římský Scipio Africanus. Přesto se v Žižkově vojenské kariéře objevily situace, které mohly vyústit v katastrofání porážku.
Kázeň a řád
Žižka si byl jako vojenský profesionál vědom toho, že častou příčinou porážky je nekázeň, neorganizovanost a chaos. Proto husitské vojsko bylo přísně organizováno do částí podle zbraní (pěší, jízdní, bojové vozy, dělostřelectvo), jimž veleli příslušní hejtmani tvořící de facto štáb armády. V čele celého vojska stál vrchní hejtman.
Takže si představme v čele vojska vrchního hejtmana a u něj hejtmana nad vozy, hejtmana nad pěšími, hejtmana nad jízdními a hejtmana nad puškami (dělostřelectvo).
Jednotlivé zbraně byly členěny – zejména pěchota a osádky bojových vozů – do menších jednotek – rot. U vozů byla definována posádka počtem, typem zbraní a vybavením. Při tažení vojska méně schůdným tereném šli předem oddílů de facto ženisté upravující cestu pro průchod vozů.
Velitel potřebuje informace a i zde husité použili progresivní techniku, kterou předběhli dobu. Před vojskem a často i v jeho bocích a někdy i za ním (v situaci, kdy byli pronásledování nepřítelem) se pohybovali tzv. ztracenci. Šlo o lehce vyzbrojené jízdní bojovníky, kteří zajišťovali průzkum a informovali velitele o postavení a pohybu nepřátel. Tím měl husitský velitel čas zvolit si místo a čas bitvy a připravit vojsko ke střetnutí. Ne vždy se to ale povedlo, jak si ukážeme, a pak musela nastoupit improzivace.
Nejen při bitvě samotné, ale husitské vojsko bylo přísně organizováno i v době přesunů. Pod přísnými tresty bylo nakázáno dodržovat příslušnost „ke korouhvi“, tj. k jednotce, ve které voják sloužil. Porušení kázně se trestalo většinou smrtí. Představu o organizaci vojska si můžete udělat z tzv. Žižkova vojenského řádu.
Bitva u Nekmíře (12.12.1419)
Na začátku husitské revoluce se radikální husité pod velením Jana Žižky uchýlili do Plzně. Z této dobře opevněné základny pořádali výpady do okolí proti stoupencům Zikmunda. Jedním z cílů měla být i tvrz v Nekmíři, jejíž majitel, Hynek z Nekmíře, patřil k aktivním členům plzeňského landfrýdu, který proti husitům bojoval. Velitel landfrýdu, Bohuslav ze Švamberka, je další zajímavou postavou, které se ještě budeme věnovat.
Žižka vyrazil z Plzně s asi 300 pěšími bojovníky a sedmi vozy, které ovšem primárně sloužily k transportu obléhací techniky získané z plzeňských zbrojnic. Bohuslav ze Švamberka postavil do pole zřejmě 2.000 jízdních i pěších. Některé prameny uvádějí až 4.000-5.000, ale to nelze nijak ověřit.
Vojska se střetla poblíž tvrze Nekmíř, ale přesné místo není spolehlivě potvrzeno. Žižka měl k dispozici jen oněch 7 vozů, takže nemohl postavit plnohodnotnou, uzavřenou vozovou hradbu. Zřejmě tedy postavil útočníkům do cesty vozy postavené do půlkruhu.
Vojsko Bohuslava ze Švamberka podniklo zřejmě jediný útok a pouze těžkou jízdou. Tento útok byl odražen a straně landfrýdu přinesl krvavé ztráty. Poté zbytky jízdních a pěchota ustoupily.
Staré letopisy české o bitvě zaznamenaly: „Když jednou Žižka vytáhl z Plzně k Nekměři s necelými třemi sty pěších a sedmi vozy, na kterých vezl zařízení k boření zdí (hady), dostihl ho na cestě pan Bohuslav, který měl přes dva tisíce jízdných i pěších. A tak zaútočil na Žižku s jízdním houfem a myslel, že je všechny na hlavu potře. Ale Žižka odrazil ho od vozů a zabil Hynka z Nekměře. Pak táhl dál svou cestou a tu noc pobořil tři opevněné tvrze.“
Bitva, která vzhledem ke značné přesila landfrýdu, měla skončit rychlou porážkou Žižky, dopadla opačně. Lze předpokládat, že kromě vozové hradby (byť neúplné) Žižka využil i děl (to jsou oni „hadi“ z kroniky), která původně měl použít k dobývání katolických pevností. Petr Čornej soudí, že Žižka disponoval lehčími děly, tarasnicemi, které se hodily na ničení dřevěných konstrukcí opevnění, ale nebyly účinné na kamenné části jako těžší houfnice a bombardy. Tarasnice byly snadněji transportovatelné a pro manipulaci v poli vhodnější. Také soudí, že vzhledem k malému počtu vozů mohl Žižka využít nějakou stavbu, o kterou tuto malou vozovou hradbu opřel. To by svědčilo o improvizaci, kterou Žižka proslul.
Bitva u Sudoměře (25.3.1420)
23. března 1420 Žižka s cca 400 lidmi (vč. žen a dětí).,12 vozy a 9 jízdními bojovníky vytáhl z Plzně ke vznikajícímu Táboru. Důvodem byla žádost táborské obce o posily a také situace v Plzni začala být pro husity nepříznivá. O odchodu oddílu a jeho trase byli informováni mistr převorství strakonických johanitů Jindřich z Hradce, kutnohorský mincmistr Mikeš Divůček z Jemniště a Petr ze Šternberka, jejichž oddíly operovaly v okolí Písku.
Počty katolických bojovníků jsou pouze odhadovány od nereálných 5.000 až po cca 700. Pramen, který jako jediný poskytuje početní stav katolických spojenců, nese název Kronika starého kolegiáta pražského a hovoří se zde o více než dvou tisících jezdcích. Zajímavostí je, že johanité postavili do pole z tehdejšího pohledu starce (40-50 let), protože všichni mladí bojovníci hájili středomořské državy řádu proti „nevěřícím“.
Oddíl Jana Žižky se ocitl v pozici, kdy nebylo možno uniknout rychlým pochodem (jak to několikrát v budoucnu slavný hejtman dokázal v bezvýchodné situaci). Bylo nutno vybrat bojiště, které by zvýhodnilo pěší bojovníky a setřelo přesilu protivníka a jeho těžkooděné jízdy.
Obrannou pozici husité zvolili na hrázi mezi rybníky Markovec a Škaredý, kterou zahradili svými vozy. Malá výšina, na které je nyní pomník Jana Žižky, byla zřejmě součástí obranných pozic. Ve středověku za tímto návrším směrem na západ byly bažiny, takže terén zcela neprostupný pro tehdejší vojska. Úzká šíje hráze zamezila možnosti širokého útoku jízdy a zpomalila ji tak, že útok ztratil razanci a k vozové hradbě bojovníci dorazili de facto krokem.
První čelní útok přes hráz byl poměrně snadno odražen a zřejmě i díky palným zbraním se jezdcům nepovedlo ani dostat k vozům.
Druhá vlna útoku již byla úspěšnější a dostala se k vozům, ale hradbu neprolomila. Zároveň se Žižkovi protivníci rozhodli pro boční obchvat, částečně po dnu vypuštěného rybníka Škaredý (pozdější nálezy militárií to dokazují). Že došlo zřejmě i k boji mimo vozovou hradbu dokazuje fakt, že bylo zajato cca 30 husitů, kteří byli později vyměněni za katolické zajatce z Mladé Vožice.
Poměrně věrně (vzhledem k možnostem) ztvárnil Otakar Vávra bitvu ve filmu Jan Žižka. V odkazovaném videu v čase 1:24.
https://youtu.be/ev4zg3m64PA?si=Abb3StgbRb_5RiaS
Situace, ve které se Žižka ocitl u Sudoměře, měla vyústit v dritvou porážku jeho nevelkého oddílu. Přesto však díky kombinaci místní znalosti, rychlého rozhodování a schopnosti vybrat si bojiště předurčil Žižka průběh bitvy a vnutil protivníkovi pro něj nevýhodnou taktiku. Zřejmě zafungovalo i využití těch několika jízdních bojovníků jako průzkumu, který včas odhalil nepřátelské oddíly a dal tak čas veliteli k přípravě bitvy.
Kutná Hora (21.-22.12.1421)
Dne 8.12.1421 vytáhl Žižka s táborskými oddíly z Prahy, krátce poté, co byl jmenován „správcem obcí země České“ ke Kutné Hoře. Krátce poté ho následoval Jan Hvězda z Vicemilic s pražským vojskem. Ke Kutné Hoře táhl král Zikmund, který zde hodlal přezimovat.
Situace v Kutné Hoře byla třaskavá, protože většinově zde byli měšťané Němci. Počínání zejména husitských kněží, kteří se chovali jako slon v porcelánu, budilo ve městě pohoršení. Žižka nepřátelskou atmosféru vnímal a věděl, že na věrnost kutnohorských měšťanů se nemůže spolehnout, přestože si husité vynutili jejich přísahu věrnosti.
Jako zkušený velitel Žižka věděl, že v sice dobře opevněném městě, ale s nespolehlivým obyvatelstvem se nemůže bránit bez rizika „dýky do zad“. Proto vytáhl s polním vojskem před město, kde se ve vzdálenosti několika set metrů uzavřel do vozové hradby masivně vyzbrojené palnými zbraněmi. Zikmundovo vojsko provedlo první útok na vozovou hradbu tak, že před sebou hnalo stáda dobytka. Tento útok nebyl myšlen vážně, ale měl zaměstnat husitské bojovníky při obraně vozové hradby, aby další Zikmundovy oddíly pronikly do města Kouřimskou bránou v severozápadním cípu městských hradeb. Tu mu otevřeli spiklenci ve městě, kterým v akci nepočetný zbytek husitských vojáků ponechaných ve městě nemohl zabránit. Katolická většina nemilosrdně pobila jak nepočetné husitské vojáky, tak i kališnické měšťany a dokonce husitské kněží.
V této chvíli byl Žižka sevřen zezadu opevněným městem a zepředu Zikmundovým vojskem. Situace se jevila bezvýchodnou. A zde opět nastupuje improvizace. Již za tmy, kolem deváté hodiny večerní, 21. prosince 1421, provedli husité nečekaně noční útok, kryti palbou děl z vozů prorazili obklíčení a než se protivník vzpamatoval, ustoupili do mohutně opevněného Kolína.
Překvapení Žižkových protivníků muselo být obrovské. Nebylo zvykem bojovat v noci. Navíc noční operace vyžadovala perfektní koordinaci a zde se projevila Žižkou budovaná kázeň a organizace vojska, které tento riskantní manévr zvládlo na výbornou.
Kostelec nad Labem (červen 1424)
Ve dnech 16. října až 1. listopadu 1423 v Praze proběhl tzv. Svatohavelský sněm. Na něm se sešli zástupci umírněných kališníků, zástupci Tábora a velký počet katolických šlechticů. Jen zástupci Žižkova královehradeckého svazu se nedostavili. Předmětem jednání byl program politické i hospodářské obnovy země, ale skutečným důvodem setkání byla eliminace vzrůstající síly Žižkova svazu. Nepřekvapivě tak prohlášení sněmu, že kdokoliv se jeho závěrům nepodřídí, bude považován ze zemského škůdce, mířilo na slepého vojevůdce, i když se ho napřímo nikdo neodvážil jmenovat.
Nově vzniklá tzv. svatohavelská koalice čekala na vhodný okamžik. Ten nastal, když Žižka opustil Žatec s cca 2.000-3.000 bojovníky a pokoušel se vrátit do severovýchodních Čech. Začal hon na Žižku, kterému se ještě povedlo přejít Vltavu zřejmě u Kralup, ale nakonec byl dostižen u Labe. Zde se podle některých pramenů uzavřel v Kostelci nad Labem (ten měl pouze palisádové opevnění, ovšem ze tří stran byl chráněn vodou) nebo poblíž něj. Další bezvýchodná situace proklínaného Žižky vyvolala nadšení u jeho nepřátel. Dokonce se měl Oldřich II. z Rožmberka vsadit s králem Zikmundem o drahého jezdeckého koně, že nenáviděný vojevůdce bude konečně zničen. Zikmund údajně sázku odmítl, což by svědčilo o tom, že se ze svých porážek poučil a byl k předčasným oslavám skeptický.
V této situaci pozorovatelé mínili, že Žižkovi by pomohl pouze zázrak. Ovšem ten, ač silně věřící, se na zázrak nespolehl. Opět se projevila vojenská zkušenost a schopnost improvizace. Vypravil posla na cca 45 km vzdálené Poděbrady ke svému spojenci, Hynkovi z Kunštátu. Ten se již 5. června, zřejmě ještě před úsvitem, objevil se svými oddíly na protějším břehu proti městu. Jak přesně svého přítele vyprostil, zůstává zahaleno tajemstvím. Buď se povedlo obsadit most, který zde byl (ovšem také mohl již být zničen), nebo pomohl Žižkovi najít brod přes řeku snad severně od města.
Každopádně opět šlo o manévr za tmy nebo v nejlepším případě za svítání, což kladlo velké nároky na organizaci a kázeň vojska. Zároveň to ale bylo překvapení pro nepřítele, který ukolébán jistotou, že má Žižku v hrsti, nebyl schopen adekvátně a rychle reagovat.
Bitva u České Skalice (6.1.1424)
Při tažení z Hradce Králové, přes Jaroměř a dále proti toku Úpy byl nedaleko dnešní České Skalice 6.1.1424 Žižka překvapen spojeným vojskem katolické šlechty v čele Janem Městeckým na Opočně, Půtou z Častolovic, Hynkem Červenohorským a Arnoštem Černčickým z Kácova. Za autora léčky lze považovat Hynka Červenohorského, jehož hrad Červená Hora ležel cca 8 km proti proudu řeky.
Katolické vojsko v síle cca 5.000 mužů bylo podle některých zpráv ukryto v údolí Úpy a vyrazilo průrvou u dnešní obce Zlíč (vede zde cesta do Babiččina údolí). Útok byl údajně nečekaný, ale nad srázem do údolí byla tvrz Velkoskalická (dnešní už jen tvrziště najdete na mapě pod místním názvem Koldovka – podle pozdějšího majitele, Jana Koldy ze Žampachu, o kterém jsme tu již psali), o níž se husitské vojsko mohlo opřít. Ta byla v držení Viktorina Bočka z Kunštátu, Žižkova spojence. Tím stačilo postavit neúplnou vozovou hradbu, což radikálně snížilo potřebný čas k jejímu postavení. Pokud skutečně došlo k překvapivému útoku, což by značilo zanedbání průzkumu, musela by husitská lehká jízda na sebe vzít úkol zadržet nápor těžkooděné jízdy katolické šlechty. Toto se jeví jako spekulace některých autorů, protože ztráty husitského vojska z celkového počtu 2.500-3.000 bojovníků byly víceméně zanedbatelné. Ve Starých letopisech pouze je zmiňováno, že někteří z panského vojska padli do zajetí.
I pokud odmítneme tezi o nenadálém přepadu, jde o situaci, kdy byl Žižka v nevýhodě, kterou vymazal výběrem vhodného bojiště, kdy týl vojska kryl sráz do říčního údolí a zřejmě jeden bok opřel o opevněné sídlo Velkoskalické tvrze.
Závěrem
I během dalších střetnutí se občas objevily situace vyžadující od Jana Žižky improvizaci a využití všech jeho bojových zkušeností pro řešení situace. Vybral jsem ale události, které z mého pohledu měly vyústit v porážku a vzhledem k nenávisti nepřátel i smrt geniálního vojevůdce.
Zdroje:
ČORNEJ, Petr: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka. Paseka, 2019
KVIRENC Jan, Slavné bitvy českých dějin. Grada Publishing, 2020
ČORNEJ, Petr: Husitská revoluce: Stručná historie. Paseka, 2021