Sippenhaft nebo Sippenhaftung, otrocky přeloženo „rodinná/klanová odpovědnost“, je německý výraz pro myšlenku, že rodina nebo klan sdílí odpovědnost za zločin nebo čin spáchaný jedním z jeho členů, což odůvodňuje kolektivní trest. Tento nápad se zrodil, jak jinak, v choré hlavě Reichsführera-SS Heinricha Himmlera, který si „ujížděl“ na starogermánských zvycích, mýtech a zvyklostech.
Germánské národy před přijetím křesťanství a adoptováním římského práva uznávaly dvě formy trestu za těžké zločiny, zejména vraždy. Krevní mstu, tedy mimosoudní zabití viníka nebo jeho příbuzného, a krevní peníze, tedy jakési odškodné, jehož výška se lišila podle společenského postavení či majetku oběti. Princip Sippenhaft znamenal, že stejně jako viník samotný, mohla být postižena trestem jeho rodina. Důvod byl zřejmý, viník se šasto sám „vydal spravedlnosti“, aby neohrozil vlastní rodinu.
Heinrich Himmler, blouznící o starogermánských zvycích, zákonech a formě společnosti, oživil tento princip v Třetí říši. V tomto pojetí tak byli rodinní příslušníci de facto rukojmími režimu a občané Říše tak byli udržování v poslušnosti u vědomí toho, že jejich provinění mohou dopadnout na příbuzné.
Jako první byla touto zrůdnou „zvyklostí“ zasažena armáda. V rámci Wehrmachtu se objevuje v roce 1942 případ pancéřového granátníka Wenzeslause Leisse, který byl v prosinci 1942 obviněn z dezerce. V únoru 1942 byli jeho manželka, dvouletá dcera, dva bratři, sestra a švagr zatčeni a následně popraveni v koncentračním táboře Sachsenhausen. Je zřejmé, že šlo o nástroj zastrašit vojáky, kteří již neprojevovali nadšení padnout za Vůdce a Říši. Ty pak ani nenapadlo projevit „zbabělost před nepřítelem“ (typicky ústup bez rozkazu) nebo přímo dezertovat.
Neúspěšný atentát na Hitlera z 20. července 1944 spustil hotovou lavinu „trestů“ stanovených dle principu Sippenhaft.
Heinrich Himmler na schůzi gauleiterů v Posenu prohlásil, že „zavede absolutní odpovědnost příbuzných … velmi starý zvyk praktikovaný u našich předků“. Podle Himmlera tato praxe existovala již u starých Teutonů. „Když nějakou rodinu postavili ji mimo zákon nebo když v rodině došlo ke krevní mstě, byli naprosto důslední. … Tento člověk se dopustil zrady, jeho krev je špatná, je v něm zrádcovská krev, tu je třeba vymýtit. A v krevní mstě byl vyhlazen celý rod až do posledního člena. A stejně tak bude do posledního člena vyhlazena i rodina hraběte Stauffenberga.“
Právě nepovedený atentát na Hitlera z 20.7.1944 spustil vlnu použití tohoto zrůdného konceptu rodinné odpovědnosti. Kromě poprav nebo přinejmenším věznění příbuzných „spiklenců“ v koncentračních táborech se režim vrhl i na příbuzné členů protihitlerovské Ligy německých důstojníků, kterou tvořili němečtí váleční zajatci.
Režim Třetí říše už v tuto dobu zcela opustil snahy předstírat legalitu „opatření“. Princip Sippenhaft byl vztažen i na všechny vojenské jednotky.
Výnos z února 1945 hrozil smrtí příbuzným vojenských velitelů, kteří projevili to, co Hitler považoval za zbabělost nebo poraženectví tváří v tvář nepříteli. Po kapitulaci Königsbergu Sovětům v dubnu 1945 byla zatčena rodina německého velitele generála Otto Lasche. Toto zatčení bylo zveřejněno v listu Völkischer Beobachter.
Tento zrůdný princip převzaly všechny autokratické režimy. Zdánlivě dnes již v tzv. demokratických režimech není používán, ale to je klamný dojem. Ve skutečnosti se trestání a postihování rodinných příslušníků domnělých či skutečných „provinilců“ objevuje i dnes v Evropě.